Těžké začátky

Začátky většinou bývají těžké. Ale když se za čas ohlédnete zpátky, dokážete se nad nimi i zasmát. Právě takový příběh pro bobříka smíchu sepsala slečna Indris Elwinor.

-*-

 Johana si naposledy zkontrolovala, že má připravené všechny věci a vyrazila. Byl už nejvyšší čas. Za žádnou cenu nechtěla přijít první den na praxi pozdě. Na tento den se těšila již od okamžiku, kdy jako vyplašená patnáctiletá žačka poprvé prošla branou zdravotní školy.

A nyní, po dvou letech studia mohla poprvé zamířit na dětské oddělení. Na to se těšila ze všech nejvíc. Měla děti ráda, líbila se jí jejich nevinnost a bezprostřednost.

Jak se pomalu blížila k bráně pavilonu dětské chirurgie, začalo jí být trochu úzko. Co když zase něco pokazím?

Musela si totiž přiznat, že má tak trochu talent přitahovat maléry. Při tréninku převlékání postele v 1. Ročníku se tréninková figurína sesunula z lůžka a drobnou Johanu, která se zrovna shýbala na zem pro spadlou buničinu, málem zamáčkla. Jindy si zase na interně spletla velikost jehly a píchla do prstu nebohou stařenku jehlou k určení na ředění roztoku.

„Máte odebrat kapku, ne udělat pacientce z prstu špíz. Okamžitě si vezměte nějakou tenčí jehlu“, nařizovala rozhněvaná sestra Moučková.

„Co když se mi něco stane i tady?“, vyděsila se Johanka. Ne, nebudu na to myslet.

Opatrně otevřela dveře pavilonu a ocitla se v dlouhé chodbě plné rodičů a dětí. Panoval tam nepředstavitelný zmatek. Jeden chlapeček, prohánějící se na malém odrážedle využil Johaniny nepozornosti a narazil jí do nohou, právě když klepala na dveře ambulance.  Jen, tak tak že oba neskončili na zemi.

Právě v ten moment se otevřely dveře a vykoukla sestra.

„Na dveřích je napsáno neklepat. Ahá, nejste vy ta žákyňka na praxi?“

Ani nečekala na Johanino potvrzení a už jí vedla chodbou na druhou stranu.

„Já jsem Martina. Ukážu vám, kde se můžete převléknout. Pak vás všem představím a všechno vám ukážu. Nejdřív vám vybereme v šatně nějaké oblečení.“

Zhodnotila Johančinu drobnou, skoro až dětskou postavu.

„Myslím že XS bude přesně pro vás. Oblečení tu má trochu jiné číslování, aby si sestry nepřipadaly tlusté. Takže poslední velikost je XL a má rozměr pomalu cirkusového stanu.“

Johanka ocenila sestřinu snahu jí rozveselit. Oblečení se jí moc líbilo, na halenkách byly krásné obrázky pand.

Na ambulanci ji všechny sestry mile přivítaly.

„Dnes budeš pracovat se mnou“, řekla Jana, starší, ale překvapivě vitální sestra. „Všechno ti ukážu a aspoň mi pomůžeš. Už trochu pomaleji chodím.“

Zpočátku šlo všechno dobře. Johana většinou podávala různé nástroje nebo roztoky a  snažila se si zapamatovat co nejvíce věcí. Zrovna zvala do ordinace dalšího pacienta. Byl to malý chlapeček s drobnou rankou. Byl velmi zvídavý, protože hned od dveří zahlásil:

„Mami koukej, ta paní má každou ponožku jinou.“

Byla to pravda. Johana zřejmě špatně spárovala ponožky během sušení a tak měla teď na noze jednu bílou a druhou modrou. „Jak to, že jsem si toho ráno nevšimla?“

Naštěstí se to všichni rozhodli přejít taktním mlčením.

Další problém přišel u sádrování. Holčička se evidentně nemohla smířit s tím, že bude mít sádru a tak udržet ji na jednom místě byl skoro nadlidský výkon. Naštěstí byla Jana opravdu velmi zkušená, takže dokázala pracovat i ve stižených podmínkách. Zato Johana byla po chvíli celá potlučená a pokopaná, jak se snažila udržet malou slečnu v klidu. Sádrovna vypadala jako bojiště za světové války, jen místo krve byla všude sádra a voda. Takže bylo potřeba vše umýt.

Bohužel pak musela Jana odvést nějaké vzorky a tak zůstala Johana k ruce doktora sama. Mělo jít o jednoduchý převaz, navíc pacientovi už bylo 16, takže ani nebylo potřeba nějakého zvláštního spěchu nebo držení.

Ale neříje hop, dokud nepřeskočíš. Už jen těch všech věcí, co je k tomu potřeba. Johanka se pořád musela pro něco vracet, protože nejdříve zapomněla sterilní krytí, pak zase náplasti. Nejdříve si vzala obvaz moc úzký, takže se jí krčil, pak zase široký, takže se špatně dělaly otočky. Navíc si nebyla jistá, kolik vrstev má udělat.

„To už stačí, sestřičko, ať nám z něj neuděláte mumii“, zasmál se doktor.

Johana se zarděla a konečně obvaz zalepila. Nevypadalo to vůbec špatně. Třeba z ní nakonec ta sestra ještě bude.

„Tak na shledanou pane Novák. Na převaz přijdete za dva dny.“

„Sestřičko?, doktor se k ní naklonil a nenápadně jí pošeptal do ucha,“ Dojděte se umýt, máte celý obličej a vlasy od sádry. „Spiklenecky na ní mrkl.

Byla to pravda. Johanka vypadala jako pekař nebo sněhulák. Naštěstí byla snadná pomoc. Stačila trocha vody a mýdla a měla zase svůj obyčejný, tuctový obličej.

Ale byla šťastná. Tahle práce se jí moc líbila a už nyní věděla, že jí bude zatěžko na konci praxe odtud odcházet.