Májová pohádka

Další účastníkem pátého kola byl pan Nebelbrach, který pro vás s bobříkem velkých citů připravil krásný příběh.

-*-

Usmál se a prošel dveřmi zámku. Pod schody spatřil skupinu mladých šlechticů a šlechtičen, kteří si hráli na pastýře a pastýřky. Vypadali legračně v prostém oděvu, v rukou šalmaje a pastýřské hole. Obličeje jim zakrývaly škrabošky, které představovaly postavy z antických bukolik a pastorál: Dafnidové a Chloé se tu proháněli jako v Arkádii. Ženské oděvy na sobě měli dokonce někteří mladí muži, mužské pak několik dívek. Snažily se chovat co nejgalantněji, aby vyšly vstříc představované idyle.

Minul je a zamířil do blízkého lesíka. Na lavičce tam seděla dívka v prostých šatech a splétala věneček z lučního kvítí. Sledoval ji chvíli tajně, pak si jej však všimla, vyskočila, uklonila se a pozdravila: „Dobrý den, pane kníže.“ „Hraběnko,“ sehnul se k jejím nohám, kam upadl věneček, zvedl ho, přičichl k němu a zeptal se: „Smím si ho nechat?“ „Není hotový,“ zčervenala. „Tak až ho dokončíte. Sejdeme se po klekání u svatého Bonifáce.“ Vytrhla mu kvítí a odběhla.

Myslel si, že nepřijde, přece mu to však nedalo a vypravil se ke světcově soše. Klekání již odeznělo a pomalu se chystal k odchodu, když ji spatřil, jak utíká ve svých prostých šatech od říčky směrem k němu. Když uviděla, že si jí všiml, zvolnila, ale nezastavila se. Za chvíli stála u něj. Slavnostně v obou rukou držela věneček. Zvedla ho a posadila mu jej na hlavu. Zasmála se. „Čemu se smějete?“ „Jak se stal z knížete král.“ „Každý král potřebuje svou královnu.“ „Však si nějakou najdete. „Třeba jsem ji už našel.“ Zvážněla. „Mluvím o vás.“ „Nic o mě nevíte.“ „Vím, že nechcete odložit své prosté šaty.“ „Však vy také neodkládáte svůj myslivecký oděv. A kdybych je odložila, byla bych nahá, to přece nemůžu.“ Zase se zasmála a rozběhla se pryč. „Počkej, kdy tě zase uvidím?“ Spontánně jí zatykal. „Třeba zítra, když budeš chtít,“ zatykala mu zcela vědomě.

Druhého dne lilo jako z konve. Brzy se přidaly i blesky a hromy. Přesto stál po klekání u sochy svatého Bonifáce. Tentokrát nepřiběhla, ale pomalu přišla, zabalená do kožešiny. „Pojď, znám tady poblíž jeskyni, schováme se tam.“ Vedl ji nedaleko. Zapálil oheň, který jeskyni pěkně vyhřál. sedl si ke stěně. Sundala si kožich a přisedla.

„Řekni mi něco o sobě.“ „Ani se mi moc nechce mluvit.“ „Proč?“ Chvíli bylo ticho. „Jak se vlastně jmenuješ?“ „Richard, Ríša.“ „Předvčerem jsem tě tu viděla prvně.“ „Ano, pobýval jsem ve městě. Byl jsem tam… na studiích. Ale moc mě nebavily. To víš, samá latina, samé počítání, samá… Ale to není zajímavé. Tak jsem se jen tak poflakoval. Ve vinárnách jsem popíjel víno, v kavárnách absint, v hospodách pivo. Kouřil jsem viržinka, později i cigarety. Rodiče nebyli moc rádi. Ve škole jsem měl špatné výsledky, vlastně jsem tam už nakonec skoro nechodil, jen jsem všude nadělal dluhy. Museli je za mě zaplatit, když už věřitelé přestali upomínat mě a místo toho posílali směnky rovnou jim. Nakonec mi přikázali přistěhovat se sem. Jinak mě prý přestanou podporovat. Ale nestěžuju si,“ protáhl se, „je tu hezky, a jsi tu ty. Chloé.“ „Já nejsem Chloé.“ „A kdo tedy jsi?“ „Helenka.“

Scházeli se pak pravidelně. Téměř každý den si pro sebe našli trochu času. Jejich polibky byly zprvu sladké, později vášnivé. Dávali si však pozor, aby je spolu nikdo neviděl.

Uplynul měsíc. Ríša přišel do jeskyně. Helenka už tam byla. Její obličej byl ztuhlý žalem. „Co se děje?“ zeptal se jí. „Mohl jsi mi to říct.“ „Co jako?“ „Že se budeš ženit. Bětka, co slouží v zámecké kuchyni, to říkala. Už přijela ta tvá komtesa.“ „Počkej, to… Já ti musím… To ti musím říct. Vysvětlit.“ „Bylo to hezké,“ prohlásila a rozběhla se pryč.

Nikdy neběžel jako teď, a přesto měl pocit, že ji nedoběhne. Naštěstí se v lese dobře vyznal a znal jednu zkratku. Vběhla mu přímo do náruče. „To nejsem já,“ vykřikl jí do obličeje. „Cože? Je snad jen jeden kníže.“ „Ale já to nejsem. Já jsem… hajný.“ Vyvalila oči. „Když ses mi uklonila a pozdravila mě jako knížete, myslel jsem si, že bude dobrá zábava tě v tom nechat. Vystřelit si ze šlechtičny, co si hraje na chudou, a přitom vůbec neví, jaké to je. Jenže ty jsi… já jsem… se zamiloval.“ „Tak proč jsi mi to neřekl pak?“ „Bál jsem se. Přece bys nechtěla hajného.“ „Z chalupnice na hajnou, to není špatný pokrok.“ „Přestaň si dělat legraci.“ „Nedělám. Jsem z chalupy. Nemůžu za to, žes mě měl za jednu z tamtěch.“ Chvíli na sebe jen zírali. Pak se prudce objali a políbili.

„Helenko,“ pohladil ji po vlasech. „Vlastně se jmenuji Marie. Když jsi mi líčil, jaks žil ve městě a přitom se jmenuješ Richard, vzpomněla jsem si na román, který jsem před nedávnem četla, Pohádku máje od Viléma Mrštíka. Tam je Helenka, která zachrání Ríšu.“ „Já vím, podle toho románu jsem si dal jméno. Vlastně jsem Jan. To, co jsem ti líčil, se týká skutečného knížete.“ „Chudák komtesa.“

Netrvalo dlouho a na panství se slavily dvě svatby. Ale jen jedna byla skutečně šťastná.