Růžová paní

Růžová paní

Další z řad lovců a hlavně úplně první úspěšný lovec druhého bobříka, je Mintaka Orionis, která si k lovu vybrala bobříka cizích světů.

-*-

Najednou stála před jeskyní, ze které vycházelo množství malých skřítků. Byli veselí a tak zvláštně švitořili. Nerozumně jejich jazyku, ale vnímala tu jejich nekonečnou a upřímnou radost z toho, že je zase tady. Jeden ze skřítků ji vzal za ruku a vedl ji lesní pěšinou hlouběji do lesa. Takové barvy, které ji nyní obklopovaly, nikdy neviděla. Tak syté a sametové! Všechno zářilo úplně jinak než ve světě, který běžně znala. Byla těmi výjevy fascinována. Vše lačně hltala očima jako malé dítě. Chtěla si uchovat v paměti každou vteřinu této magické cesty. V tom se skřítci zastavili. Stáli před studánkou. Nebo spíš před malým jezírkem. Nebylo příliš veliké, ale voda v něm byla křišťálově čistá a jako by zářila. Skřítci jí pokynuli, aby do vody vstoupila. Nerozpakovala se a v léčivé vodě magického jezírka se celá smočila. Voda dodávala novou energii každé její buňce, oživovala celé její tělo. Hned, jak z vody vystoupila, byla suchá. Její šaty ale zářily daleko víc než předtím. Skřítci ji opět vzali mezi sebe a vedli ji dál. Vše pro ni bylo nové a jiné. Najednou před nimi stál zámek, který byl celý z růženínu. Jak na povel se otevřela jeho růžová brána a v ní stála Růžová paní, vládkyně tohoto magického paláce. Byla nádherná. Celé tělo ji pokrývaly krásné růžové šaty a růžový plášť. Pokynula jí, aby vstoupila a vedla jí doprostřed paláce. Zde ze země vyrůstal posvátný růžový strom, který plodil zvláštní růžová jablka. Kouzelná paní jedno vzácné jablko utrhla a věnovala ho právě došlému hostu. Ještě slyšela, jak jí Růžová paní nabádá k tomu, aby o růžové jablko ve svém srdci pečovala, aby mohlo zářit nejen pro ni, ale i pro ostatní smrtelníky. Pak se paní rozloučila a odešla. Skřítci ji zase odvedli před jeskyni, kde se s ní setkali. Nastal čas loučení. Srdečně jí mávali a děkovali za návštěvu. Po tváři jí stékaly slzy dojetí a radosti.
Pomalu otevřela oči, dala ruce na zem a vystoupila z meditace. Vše kolem ní bylo zase prosté a obyčejné. Seděla ve svém pokoji, za oknem svítilo slabé podzimní slunce. Vstala a přemýšlela o všem, co prožila. Jak blízko a přitom daleko máme jiné kouzelné světy a ani o tom nevíme.

Odeslat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *