Alice: Nejpodivnější případ – 3. část

Alice zalapala po dechu a prudce se otočila. Stále za sebou viděla dveře vedoucí zpět do lesa. Ona sama však stála uprostřed náměstí. Navíc vypadalo úplně jinak, než byla zvyklá. Rozhlížela se kolem sebe a snažila se pochopit, co se děje. Všímala si, jak si ji lidé měří zkoumavým pohledem. Z některých cítila strach, z jiných odpor. Absolutně nechápala, co se děje.

„Vítejte v Tajemném městě,“ pronesl ten neznámý muž. „Rád bych vás upozornil, že nebýt té holčičky, nikdy bych vám dveře neotevřel. Jste zde jen proto, abyste ji přesvědčila, že se má vrátit zpět domů. Mimochodem, já jsem Vypravěč,“ zakončil svůj monolog a napřáhl ruku k pozdravu.

„Alice,“ vydechla Alice překvapeně a automaticky přijala nabízenou dlaň. „Co je to Tajemné město a proč na mě všichni tak civí?“ zeptala se po chvíli, když konečně našla ztracený hlas.

„Vysvětlení by trvalo dlouho a bylo by zbytečné,“ pronesl Vypravěč vážným hlasem. „A dívají se na vás kvůli vaší barvě vlasů. Přiznejme si, že v době středověku byste s fialovými vlasy byla považována za čarodějnici a lid by vás upálil,“ dodal klidně.

„Tak proč se na mě nevrhnou?“ nechápala Alice.

„Protože jsem vás přivedl. Nikdo nevstoupí do Tajemného města bez mého svolení. Nyní mě omluvte. Musím něco vyřídit. Tady je váček s penězi, abyste si mohla koupit něco k jídlu a pití. Mimochodem, vhodná by byla lahev vína od místního hospodského. Na jejím dně se mohou najít i jiné věci, než jen pravda,“ prohlásil Vypravěč. „Až se vrátím, tak si vás najdu a společně dořešíme váš případ.“

Alice nestihla zareagovat a Vypravěč už odcházel pryč. V ruce držela váček s mincemi a uvažovala, jestli jí náhodou nehráblo.

„Tak jo, Alice, buď se ti to zdá, nebo jsi blázen,“ povzdechla si. „Anebo je to taky pravda a někde tady se schovává holka, kterou musíš najít. Takže si přestaň stěžovat a povídat sama pro sebe a dělej, co umíš nejlépe.“

S vědomím toho, že jí nic nehrozí, jak jí naznačil Vypravěč, vyrazila prozkoumávat náměstí a jeho přilehlé okolí. Bylo zvláštní procházet místy, kterými chodila od dětství. Ulice byly stejné, jen domy se lišily. Kdyby nebylo třeba vyřešit případ, Alice si pomyslela, že by si tento nečekaný výlet dokázala pořádně užívat.

Postupně oslovovala lidi, zda viděli malou dívenku. Byť měla u sebe telefon s její fotkou, tušila, že by nebyl dobrý nápad jej vyndávat, a tak děvče popisovala zpaměti. Ze začátku s ní lidé odmítali mluvit, ale cinkot mincí ve váčku dokázal rozvázat jazyk každému.

Minimálně jedna věc se nikdy nezmění. Peníze hýbou světem, pomyslela si Alice vesele.

Hodiny plynuly a mince z váčku pozvolna mizely. Alice však začínala mít tušení, kde hledat dívku. Pokud dobře chápala, objevila se poprvé před půl rokem. Prošla náhodou a než si jí Vypravěč všiml, strávila zde skoro čtyři hodiny. Když ji Vypravěč vyprovázel zpět do jejího světa, nevšiml si, že má v rukou schovaný malý železný klíček. Alice si vzpomněla, že nějaký kliček u Terezky viděla. Myslela si, že šlo o přívěsek, který jí darovala k narozeninám jedna z kamarádek. Evidentně však byl důležitější, než si myslela.

Blížil se večer, když se zpoza rohu vynořil Vypravěč a s úsměvem na rtech se k ní blížil. „Omlouvám se, trvalo to trochu déle, než jsem myslel. Doufám, že jste se nenudila. A kdepak máte to víno?“

„Víno mi nechutná. Tak jsem využila peníze na něco jiného,“ pokrčila Alice rameny.

„Já si ale nedělal legraci,“ pronesl vážně Vypravěč. „Dal jsem vám dostatek peněz na koupi lahve vína i na to, abyste si zakoupila nejen jídlo, ale i nutné informace. Bez té lahve se ale dál nedostanete.“

„Tak mi dejte další peníze a já pro něj zajdu,“ pokrčila Alice rameny.

„To takto pracujete normálně? Zbytečně rozhazujete, a když peníze dojdou, zavoláte klientovi, aby vám dal další?“ odfrkl si Vypravěč. „Trochu vás zklamu. Nejsem váš klient a nic ode mě neuvidíte. Možná byste si mohla uvědomit, že i ty předchozí peníze, které jsem vám dal, byly pouhý dar z dobré vůle. Máte hodinu na to, abyste mi přinesla tu lahev vína, jinak se můžete rozloučit s možností, že se dostanete k té dívce.“

„Hodinu? Kde mám za hodinu sebrat peníze? A kolik vůbec to víno stojí?“ pronesla Alice zoufale.

„To je váš problém. Je mi jedno, jestli tu lahev získáte legálně nebo ne. Prostě ji přineste. Budu čekat na náměstí u morového sloupu,“ odpověděl Vypravěč, a aniž by čekal na reakci, vyrazil k náměstí.

„To si děláš legraci,“ vydechla Alice. „Jestli si myslí, že budu kvůli němu krást, tak je na omylu!“

Alice začínala zuřit. Nelíbilo se jí, jak s ní ten muž mluvil. Zvlášť, když vypadal, že věkově bude stejně starý jako ona. Jenže pak si vzpomněla na jeho oči, které spatřily tajemství minulých let a století. Ten muž možná mohl vypadat mladě, ale mladým dávno nebyl.

V Alici se praly dva pocity. Na jedné straně odmítala jít proti zákonům. Něco ukrást bylo proti jejím životnímu přesvědčení. Na druhé straně však stála Terezka a informace, kterou jí řekl Vypravěč. Už se sem nevrátí. A jedna lahev vína hospodského nezruinuje.

„Kdyby tě tak viděl děda. Ten by tě hnal, Alice, za to že jen na něco takového myslíš,“ povzdychla si. „Jenže děda tu není a co oči nevidí, to srdce nebolí,“ dodala, zhluboka se nadechla a vyrazila k hostinci.

Neměla žádný plán. Hostinský zrovna nosil soudky s pivem do sklepa. Alice využila příležitosti a nabídla svoji pomoc. Společně nosili jeden sud za druhým. Při posledním Alice naoko zakopla a začala křičet bolestí. Hostinský se jí snažil pomoc, ale Alice odmítla spolupracovat. Žadonila o obvaz a studený obklad.

Hostinský ji usadil do rohu místnosti a vyrazil zpět do hospody. Alice se rychle rozhlédla, aby našla, kde má uložené lahve s vínem. Naproti ní stála osamocená lahev, celá zaprášená. Alice pro ni doběhla, rychle ji vložila do batůžku a v duchu děkovala své prozřetelnosti, že ho v lese popadla. Ve chvíli, kdy si sedla zpátky, se hostinský vrátil.

Alice si nechala dát studený obklad na kotník a pevně jej převázat. Poté se nechala hostinským vytáhnout a s předstíraným kulháním a sykáním neexistující bolestí vyskákala zpět do hospody. Hostinský s ní vyšel ven, kde zamávala na Vypravěče.

„Příjemný podvečer, hostinský. Nebojte se, já už se o ni postarám,“ pronesl Vypravěč s úsměvem a uchopil Alici kolem pasu. Hostinský s radostí Alici pustil a vrátil se do hostince. Alice počkala ještě pár chvil, aby si byla jista, že se hostinský nevrátí. Poté se vymanila Vypravěči z objetí a rázným krokem vyrazila pryč.

„Předpokládám, že víno jste dokázala získat,“ pronesl Vypravěč ve chvíli, kdy ji došel. Alice se zastavila, beze slov sundala batoh ze zad a vyndala z něj lahev. Tu vrazila Vypravěči do rukou. Nemusela říkat ani slovo. Z jejího postoje bylo lehce znát, že mu vyčítá, co musela udělat.

„Ach, skvělé,“ rozzářil se Vypravěč a hodil lahev na zem.

„Hej! Nezbláznil jste se?!“ vykřikla Alice nevěřícně.

Vypravěč ji ignoroval. Sklonil se ke střepům, mezi kterými ležel, jak si konečně Alice všimla, klíček.

„Jak už jsem řekl, na dně lahve se mohou nacházet i jiné věci, než jen pravda,“ zopakoval Vypravěč. Pomalu došel ke zdi budovy, do které zastrčil klíček a pootočil jím.

Alice nevěřícně sledovala, jak se uprostřed zdi zhmotňuje brána vedoucí k louce. Na konci louky Alice spatřila siluetu domku.

„Je na čase vyrazit a seznámit se s mým předchůdcem,“ usmál se Vypravěč a naznačil Alici, že má přednost. Ta tak podruhé v jednom dni vstoupila do neznáma a doufala, že se brzy její život vrátí zpět do starých kolejí.


Redakční úpravy provedla Helenia Kukková.

Odeslat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.