Simirajský bojovník – 16. kapitola (1. část)
Návrat Ujížděl pouští celou noc. Temnou siluetu hor měl za zády. To byla první dobrá zpráva. Rymirové totiž pojedou zpátky do pouště a musí opět projít horami. Nehrozilo tedy, že by ho někdo z nich pronásledoval. Zastavil se až za úsvitu. Před ním se rozprostíralo krásné moře. Voda byla nádherně modrá a plná ryb. Napadlo ho, že se tu muselo hodně dařit rybolovu. Na moři uviděl v dálce i nějaké loďky. Rybáři byli plně zaměstnáni rozhazováním sítí do vody. Nate jel nějakou dobu po pobřeží. Spíš se v sedle jen kynklal. Slunce krásně svítilo a bylo to to jediné, co ho trošku nabíjelo energií. Jeho zranění stále dost bolela. Také aby ne, když je měl stále ještě čerstvá. Však známe sami ten pocit, když se spálíme – ještě dlouho potom cítíme nepříjemnou bolest....
Za sny a za růži – 1. část
Každé město v sobě skrývá pověsti a legendy. Ty se zhmotňují a nabírají podob lidí a věcí, které, když se budeme dobře koukat, můžeme vidět a potkat… Na temném nebi zářily chladné ledové hvězdy. V dálce obklopena nicotou na jedné z nich byla růže. Nádherná rudá růže s trny a listím. Jen jedna jediná, moc dobře věděl, že tam je. Že čeká na něj, ale i kdyby ne, on si pro ni přijde. Protože ji musí mít. Vydává se opět na cestu, strastiplnou cestu ničím, jen aby ji našel, aby ji získal. Kolikrát už byl tak blízko, skoro cítil její vůni, ale přesto… Nebe se barvilo do ruda, pak do tyrkysové měděnky. Ztratil se, zase se ztratil. Utíkal dál po neexistujících cestách, bloudil v kruzích a vracel se po svých stopách, které už dávno zmizely. Nenašel nic… Vzbudil se...
Temnota
Jsem sama uprostřed temnoty. Nikde nikdo není. Mám strach, polívá mě chlad a slyším jen ticho. Je to nesnesitelné. Vím, že někde je. Vím, že by mě neopustil, ale i tak ztrácím naději. Nemůžu tady jen tak sedět. Musím jít. Nevím kam, ale musím tam dojít. Jediná moje naděje je myšlenka, že na mě čeká na samém konci téhle temnoty, která mi připadá nekonečná. Jdu. Nevím, jestli rovně, doleva, nebo doprava. Najednou jsem vběhla na rozžhavenou zem. Nesnesitelně to pálí, ale já odhodlaně běžím dál. Po nějaké době, která mi připadá jako dlouhé hodiny, si uvědomím, že stojím ve vodě. Krásně mi chladí moje bosé nohy, které jsou po dlouhém běhu po živlu ohně nehorázně rozpálené. Znovu jsem se rozběhla a voda šplíchala všude okolo. Zvuk dopadajících kapek zpět na vodní...
Zase spolu
„Slíbil jsi, že mě neopustíš.“ Mladá dívka sedící na hřbitově u hrobu přítele. „Slíbil jsi, že z tohoto prokletého města odejdeme společně.“ Netuší, že ji někdo sleduje. „Slíbil jsi, že se mnou budeš navěky.“ Ten muž ji sleduje už celé hodiny. „Říkal jsi, že mě nezradíš.“ Sleduje ji, jak naříká nad přítelovým hrobem. „Říkal jsi, že jsem pro tebe jediná.“ Přítel, který spáchal sebevraždu. „Říkal jsi, že na jinou ženu ani nepomyslíš.“ Zradil ji. Vyspal se s jinou. „A teď… všechny ty sliby, co jsi mi dal, nemůžeš splnit, protože jsi mrtvý.“ Muž se potichu zvedá ze svého úkrytu. „Pamatuješ…? Také jsi říkal, že odejdeme na onen svět spolu.“ Pomalu se blíží k ní....
Vězeň
Smutný vězeň sedí ve své cele a přemítá o životě. Temná je cesta poznání, černá je lidská duše, nakonec zbude jen přiznání, co vyzní pěkně suše. Temná je cela, ve které sedíš, smutné jsou tvé oči, jak do tmy hledíš, prázdnota je všude kolem tebe, tiše tě svírá, nesmíš jí podlehnout, lékem je víra. Šílenství, jež odráží se v tváři tvé, už klidné místo brzy nalezne. Vzdal si boj se životem, stal ses nepotřebným chudákem. Chybí ti společnost a dotek. Ona odešla, zbyla ti jen spousta fotek. Postrádáš radost a lásku? Od smíchu vrásku? Však ona už se nikdy nevrátí, v duši tě navždy zatratí. A nechá tě tiše hnít v tvé cele...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
