Pohádka o vrabčácích
Bylo už docela pozdě k večeru, když František sešel z poustevny dolů k bratru Lvovi. Byl celý den sám s Pánem a toužil se podělit o Pánovu radost s někým blízkým, kdo by mu rozuměl a při tom se na nic neptal. Lev ho čekal. Už zdaleka Františka vítal zapálený oheň a voňavá večeře. Klidně se pozdravili a Lev viděl, že tentokrát to s Pánem bylo dobré. Oba měli radost a s chutí se pustili do jídla. Když byli v nejlepším hodování, poprosil František Lva: „Bratře Lve, vím, že mi chceš něco říct. Vyprávěj mi tedy to, čím tvoje srdce přetéká!“ A Lev začal vyprávět: „I já jsem se dnes, Františku, modlil a mluvil s Nejvyšším a při tom jsem měl toto vidění. Za vysokou zdí v jednom městě bydlel dobrý zahradník. Staral se pečlivě o svěřenou zahradu a...
Zeď
Jak dlouho trvá postavit si zeď z posměšků, nedůvěry a tvrdých slov? Snad celý život, či několik let? A je to útěk, anebo lov? Schovat se za maskou lhostejnosti, odstoupit do stínu veškerého dění. Vyvěsit transparent: „Sem nechoďte, tady nikdo není.“ Tak bych se chtěla ztratit v temnotách a nemít tělo, nemít strach. Vězení z drátu s ostny, co hluboko v srdci zaryté rozbíjí na střepy touhy a sny ukryté. Mít tak odvahu do ruky ostrý vzít meč a vyzvat vše, co protiví se, na zteč a sekat a bodat až stříká krev a rudou tmu před očima mít a vědět, že zemřu. Ta trhlina ve zdi, že neměla být. Jak dlouho trvá postavit si zeď? A jak málo stačí, aby se rozbila… Nezvyklé slůvko, hřejivý dotek a hradba dřív mohutná jak nikdy by nebyla. A najednou zase je tu...
Růže
Nesu Ti růže, lásko má! Ta, co růže pěstovala, slzama je zalévala, o trny se popíchala. Vždy nám kvete ve štěstí kousek cizí bolesti. Nesu ti růže, lásko má! Sedni si ke mně, lásko má. Lavice z dubu řezaná je tvrdá ruka podaná a ubrus, modré vyšívání, je pohlazení dívčích dlaní! Tisíc očí vyhaslých hoří nyní v mých a tvých. Sedni si ke mně, lásko má! Tak prudce voní jarní tma, obejmi mě teď, lásko má. Ty, které dřív jsi objímala, jsi zanedlouho zrazovala, jak jiné zradíš možná mne v tom proudu, který věčně plyne a v kterém spojeni jsme s všemi, tak jako krůpěj s krůpějemi. Tak prudce voní jarní tma, obejmi mě teď, lásko...
Visatec
Seděl pod vrbou, tiše lkal pro to, co kdysi udělal, v dobré víře se zamiloval, jenže pak do vojska narukoval, za kopcem a za řekou, na bojovém poli, přijde o pár kamarádů, bolí srdce, bolí, k domovu stále však upíná naději, a tak, když ve válce více ho nechtějí, vrací se za svojí láskou života, kterou však zdobí jen k sexu ochota, a když ji v posteli s jiným spatřil, hlavu svěsil a meč tasil, za její smrt chce zaplatit, životem svým chce vraždu odplatit, zaduní hrom a nebe se se zemí smísí, na vrbě nakonec mrtvý chlap visí.
Jeden den
Je pátek, a já jdu zas do školy. Včerejšek byl celkem fajn, byla jsem s mými nejlepšími kamarády venku. S Nat, celým jménem Natalie Cooper, a s Erikem Colemanem. Vyhrabala jsem se z postele a zamířila do koupelny. Zděšeně jsem uskočila, když jsem zjistila jaký hnízdo mám na hlavě… Vzala jsem si hřeben a začala vlásek po vlásku pročesávat svoje po prsa dlouhé, blonďaté vlasy. Žel, zapomněla jsem zavřít dveře a do koupelny zamířil i můj sedmiletý bráška. Zapískal a zakroužil očima. „Teda ségra…” pronesl vyčítavě. „Co tady chceš? Vystřel, takovej prcek jako ty má ještě chrápat!” Oplatila jsem mu to. On jen semkl rty a zamířil do pokoje. Sedla jsem si na vanu, opřela se o zeď, přičemž jsem se málem zabila pádem do vany. Představovala sem si nadpisek v...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
