Růže

Nesu Ti růže, lásko má!
Ta, co růže pěstovala,
slzama je zalévala,
o trny se popíchala.

Vždy nám kvete ve štěstí
kousek cizí bolesti.
Nesu ti růže, lásko má!

Sedni si ke mně, lásko má.
Lavice z dubu řezaná
je tvrdá ruka podaná
a ubrus, modré vyšívání,
je pohlazení dívčích dlaní!
Tisíc očí vyhaslých
hoří nyní v mých a tvých.
Sedni si ke mně, lásko má!

Tak prudce voní jarní tma,
obejmi mě teď, lásko má.
Ty, které dřív jsi objímala,
jsi zanedlouho zrazovala,
jak jiné zradíš možná mne v tom proudu,
který věčně plyne
a v kterém spojeni jsme s všemi,
tak jako krůpěj s krůpějemi.
Tak prudce voní jarní tma,
obejmi mě teď, lásko má!