Visatec

Seděl pod vrbou, tiše lkal pro to, co kdysi udělal, v dobré víře se zamiloval, jenže pak do vojska narukoval, za kopcem a za řekou, na bojovém poli, přijde o pár kamarádů, bolí srdce, bolí, k domovu stále však upíná naději, a tak, když ve válce více ho nechtějí, vrací se za svojí láskou života, kterou však zdobí jen k sexu ochota, a když ji v posteli s jiným spatřil, hlavu svěsil a meč tasil, za její smrt chce zaplatit, životem svým chce vraždu odplatit, zaduní hrom a nebe se se zemí smísí, na vrbě nakonec mrtvý chlap visí.

Autor : dne 11/08/2013 | Z Vergiliova stolu | 0 komentářů