Pohádka o vrabčácích

Bylo už docela pozdě k večeru, když František sešel z poustevny dolů k bratru Lvovi. Byl celý den sám s Pánem a toužil se podělit o Pánovu radost s někým blízkým, kdo by mu rozuměl a při tom se na nic neptal.

Lev ho čekal. Už zdaleka Františka vítal zapálený oheň a voňavá večeře. Klidně se pozdravili a Lev viděl, že tentokrát to s Pánem bylo dobré. Oba měli radost a s chutí se pustili do jídla. Když byli v nejlepším hodování, poprosil František Lva: „Bratře Lve, vím, že mi chceš něco říct. Vyprávěj mi tedy to, čím tvoje srdce přetéká!“

A Lev začal vyprávět: „I já jsem se dnes, Františku, modlil a mluvil s Nejvyšším a při tom jsem měl toto vidění.

Za vysokou zdí v jednom městě bydlel dobrý zahradník. Staral se pečlivě o svěřenou zahradu a starostlivě pečoval o každou kytičku i vysoký strom. Všechny nosil ve svém srdci a radoval se z jejich krásy a strachoval se, když se ocitly v nějakém nebezpečí. Myslel na každou jejich potřebu. Celá zahrada vzkvétala a zelenala se a květiny samy měly rády svého zahradníka, i když občas nějaká zasloužila pár pohlavků, když příliš zkoušela zahradníkovu trpělivost.

Jednoho dne do zahrady přilétl malý vrabčák. Sedl si na trávu a hopkal sem a tam a v zahradě se mu tak zalíbilo, že ani odletět nechtěl. A ani nemusel! Zahradník se staral i o něho. Ráno mu nasypal zrní a pak ho vrabčák doprovázel při jeho práci. Poslouchal, jak mluví se svými kytičkami a učil se od něho. A když si při jedné taškařici zranil křídla tak, že pro něj nebylo létání už tak snadné, zahradník sám ho nosil, jen aby byl vrabčák šťastný. Věřte ale vrabčákovi! Pověst o zahradníkově dobrotě se tak rychle roznesla, že brzo bylo v zahradě hejno vrabčákových příbuzných. Ale zahradníkovi to vůbec nevadilo. Jen na čele mu přibylo pár vrásek z nových starostí.

Dobrý zahradník měl rád svou zahradu i své vrabčáky, ale stejně tak dobře věděl, že jako květiny potřebují dobrou půdu, aby krásně rostly, potřebují i vrabčáci spoustu dobrého vzduchu, aby mohli volně létat, i když jsou občas křehcí nebo mají poraněná křídla. Květiny patří do zahrady, vrabčáci do povětří, to začínalo být jasné všem.

‚Bylo by to krásné,‘ říkával si zahradník, ‚kdyby těm mým vrabčákům stačilo povětří akorát nad mou zahradou. Tak by byli pořád blízko a těšili mě i mé květiny.‘ A i vrabčáci diskutovali mezi sebou a říkali si: ‚Jak bychom byli rádi, kdybychom mohli zůstat v blízkosti zahrady a stále se těšit z její krásy!‘ Je to těžké, když se začne s ochočováním. Zvláště s ochočováním vrabčáka se zraněnými křídly a se spoustou příbuzných. Ale štěstí je tak křehké! A jen Pán zahrady a povětří dává srdce květinkám a vrabčákům. Srdce, která jsou stvořena pro štěstí.

Proto si zahradník zavolal vrabčáka i celý jeho houf. Každého zvlášť bral do dlaní a posílal do celého povětří, aby naplňoval svá srdce štěstím a oblaka chválou. Chválou, ve které se spojuje všechno – vůně rozesmátých květin, hřejivé paprsky slunce, něžné ruce zahradníka a společné vrabčákovské taškařice. A to všechno ve svobodě na plná křídla! Nakonec mu u nohou zůstal sedět jeho první vrabčák. Nemohl létat, a proto ho zahradník vzal do dlaní a sám donesl správci povětří, který by ho přijal do své péče, aby se také mohl rozletět ke svému štěstí. A v myšlence na jeho ště stí byl šťastný i on. Oba věděli, že štěstí jednoho je střípkem radosti druhého. Proto vrabčák od té doby něžně rozmlouval s každou kytičkou, jak se naučil od zahradníka, a zahradník vždy s radostí pozoroval nebe, domov svého vrabčáka.“

Když Lev skončil své vyprávění, na nebi už dávno zářily hvězdy. František se zadíval do ohně, pak zvedl hlavu a řekl:

„Máš pravdu, jen Jeho láska je naším štěstím, jen v Jeho lásce můžeme rozkvétat do nádherných barev duhy a naděje, jen v Jeho lásce můžeme vzlétnout až k Němu, dobrému Zahradníku našich duší.“ A už skoro spal, když mu jen tak uklouzlo: „Jen silou Jeho lásky budeme proměněni v Toho, koho milujeme.“

Dobrou noc, Františku a Lve, šeptaly tiše drobounké květiny, mezi nimiž odpočívalo celé hejno vrabčáků.