Čárov: Jedna věta
Tato povídka je o dívce, které jedna věta změnila život. „Stěhujeme se.“ Tato slova mnou projela jako břitva. „Cože?“ zalapala jsem po dechu, slzy začaly stékat a máčet tvář. „Musíme, tvůj otec nás našel,“ slovo otec vyplivla s opovržením. „A kdy se chceš stěhovat?“ zamračila jsem se na tašku na mamčině rameni. „Teď!“ to mě dorazilo. „Ale-.“ „Žádné ale, jedeme, Emily!“ Chtěla jsem jí říct, co můj život, mí přátelé, ovšem nebylo mi to souzeno. Naposledy jsem se zahleděla na stěny, které tu byly od mého narození až do této doby. Bude mi chybět můj domov. To slovo jako by za pouhých šestnáct let nabralo určitý význam. Však teď ho ztratilo, aspoň pro mamku. Pomohla jsem jí vzít kufry...
…
Strach strach strach těžký rachot zubů prokousnutá dáseň hustá horká prvokrev valí se valí se valí se zmačkaný kapesník kolem špína špína nesněží neprší nesvítí slunce jen nic nic nic.
What we desire
Tak blízko jsem u toho, ale stále nedošáhnu na to. Uniká to mému doteku někde v dáli soumraku. Když je na očích, netoužíme to vzít. Jednou to ale zmizí, teprve se to projeví. To, co jsem chtěla nejvíce, to, co zářilo jako slunce. Byl tu vždy, když bylo třeba. Úsměv jako záře světla. Tiše tu stál, až se rozplýval. Když už zmizel z mé strany, všimla jsem si té rány. Marně tápu ve tmě, stejně není nikde. Ten úsměv už neuvidím, marně se snažím…
Víra
Proč je mi tak těžké mlčení, když vím, že na mě čekáš v tichu? Já mám strach z toho kroku a stále hledám nějaké rozptýlení, Chci mít v Tobě oporu, ale nemám kde se chytnout. Čekáš na mou projevenou důvěru, potom prý mi schody do nebe dáš! Chci Tě vroucně milovat, ale kde mám ten plamen roznítit? Když jenom temná a chladná jeskyně jsem a Ty mi nabízíš ten lásky cit, který já neumím uchopit? Dej mi nejdřív ruce, abych jimi lásku mohla brát! Dej mi také oči, Abych se do Tvé krásy mohla stále dívat a netrpět tou touhou mít Tě víc, a přitom ve své ubohosti nemoci dělat nic!
Přístav zapomenutých přání
Loď snů proplouvá tichou nocí, do dávného přístavu míří. Do zapomenutých míst se vrací, ke spícím přáním se blíží. Kdysi dávno tady kotvívala, v těchto hlubinách dříve snila. Tady v dětství se usmívala, v hlubinách snů šťastná byla. S jednorožcem v oblacích závodila, toužila po těle mořských víl. V kouzelné lesní chaloupce žila, v srdci měla vyrovnaný mír. Vzpomínání je bolestivé… Zářivé dětství zapadalo, přístav se utápěl v samotě. A každé přání náhle stálo v zapomenuté temnotě. Víly se náhle proměnily v pouhé neexistující bytosti. Polapily ji módní síly, zmizely upřímné radosti. Nechtěla už s jednorožcem závoditi, nepřála si být mořskou pannou. Přání v chaloupce na kraji lesa žíti se stalo vzpomínkou neznámou. Přání vrátit se zpět je živé… Dávný...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
