What we desire


Tak blízko jsem u toho,
ale stále nedošáhnu na to.
Uniká to mému doteku
někde v dáli soumraku.

Když je na očích,
netoužíme to vzít.
Jednou to ale zmizí,
teprve se to projeví.

To, co jsem chtěla nejvíce,
to, co zářilo jako slunce.
Byl tu vždy, když bylo třeba.
Úsměv jako záře světla.

Tiše tu stál,
až se rozplýval.
Když už zmizel z mé strany,
všimla jsem si té rány.

Marně tápu ve tmě,
stejně není nikde.
Ten úsměv už neuvidím,
marně se snažím…

Post Views: 31
Autor : dne 11/20/2013 | Z Vergiliova stolu | 0 komentářů

Odeslat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *