Čtvrtá síň pravdy – pátá část

Poslední část povídky je právě tady!

Trojice Zástupců se ocitla v malé, temné síni. Její stěny byly hladké a tmavé, stejně jako podlaha a strop. Síň osvětlovala jedna jediná malá kamenná lampička z bílého křemene, umístěná těsně pod stropem ve středu prostory. Muž došel doprostřed a zvedl hlavu. Pak se rozhlédl kolem. Ke svému úžasu neobjevil žádný východ. Dveře, kterými vešli, se s hlasitým, nepříjemným bouchnutím, připomínajícím víko od rakve, zabouchly.

Elfka s vílákem, stále se držíc za ruce, stáli za ním. Elfce z tváře nemizel lehce zpitomělý výraz, jakoby nevěděla, co se s ní děje. Pak vílák její ruku pustil a prošel se po obvodu čtvercové síně. Podroboval při tom pečlivému průzkumu každý centimetr stěny. Za chvíli však dorazil zpátky na místo, odkud vyšel, aniž by byl o něco chytřejší.

„Mým úkolem patrně bude najít cestu pryč,“ podotkl tlumeným hlasem, „ale dobrovolně se přiznávám, že nevím, jak na to.“ Muž pokrčil rameny, shodil z ramene svůj cestovní vak a pohodlně se usadil na suché podlaze jeskyně.

„Klidně si dej na čas, nikam nespěcháme.“ Pak vyňal z vaku svačinu a dal se do jídla. Po chvíli se k němu připojila i elfka s vílákem. Vílák však seděl trochu stranou, nejedl a tvářil se zamyšleně. Uvažoval nad svým úkolem. V hlavě, jindy tak bystře uvažující, měl však najednou jako vymeteno. Nenapadalo ho vůbec nic. Pak si vzpomněl, jakým způsobem fungovaly úkoly jeho společníků. Museli vždycky ukázat některou z vlastností typických pro jejich rod, případně nějakou výjimečnou schopnost. I jal se přemítat nad mimořádnou schopností či typickou vlastností lesních víl. Pak ho něco napadlo. Sebral se z podlahy a znovu obkroužil místnost. Pak se došinul k elfce.

„Mohla bys udělat víc světla, prosím?“ požádal ji. Elfka mlčky přikývla a vyvolala na dlani větší bílý plamen. Pak ho opatrně podala vílákovi. Ten si přendal plamen na dlaň a pustil se opět do pečlivé prohlídky síně. Najednou se zachichotal. Oba dva Zástupci na něj překvapeně pohlédli. Vílák zaklonil hlavu a naprosto nevázaně se rozřehtal. Dokonce i elfce začalo pocukávat v koutcích úst, jak byl jeho smích nakažlivý. Když se poněkud uklidnil, odkašlal si a pravil:

„Já jsem fakt pitomej, že mě to nenapadlo dřív. Je to jasné. Přece schopnost přimět rostliny k růstu. To je to umění lesních víl. Takže to chce jen někde tady najít semínko a nechat je vyrůst. Pomůžete mi, viďte?“

Elfka a muž vstali od svého jídla a hledali spolu s vílákem semeno rostliny. Síň byla pořád velice temná, proto elfka musela vytvořit ještě několik dalších plamenů a rozmístit je po jeskyni, aby bylo dobře vidět. Nakonec to byla elfka, kdo našel drobnou, úzkou puklinu v zadní stěně místnůstky, vysoko nad zemí. Vílák se na ni vděčně usmál a stoupl si na špičky. Položil ruce na okraj skalní škvíry a zavřel oči. Soustředil se. Koncentroval svoji energii právě do těch dlaní. A s jeho rukama se dělo něco zvláštního. Jakoby vydávaly vnitřní světlo, které vystupovalo téměř průsvitnou kůží na povrch a ozařovalo semínko skryté v prasklině. Pak vílák začal zpívat. Zpíval tiše a neznámým jazykem, tak tiše, že ho ani elfka se svými bystrými smysly nemohla slyšet. Dlouho se nic nedělo. Pak svit jeho dlaní poznenáhlu zesílil. Vílákův hlas stoupal v čarovných tónech a síla obsažená v jeho slovech probouzela staletí a tisíciletí skryté semínko k životu. Ze škvíry se ozývalo slabé, slaboučké syčení a škrábání, jak nové mladé lístky a stonky vyrůstaly, rozvíjely se a dotýkaly se na své cestě za sluncem okolního kamene. Vílákova píseň na ně působila jako sluneční světlo a voda. Rostlinka rostla. Pronikla ven z pukliny, už vyrašily další a další výhonky, listy se rozvíjely do jasně zelených vějířků a rostlina stále rostla, mohutněla a nabývala na síle. Po několika minutách, kdy vílák neustával ve zpěvu a energie z jeho rukou pořád proudila k rostlině, celá zadní stěna síně už byla pokrytá bujnou zelení. Pak se směr růstu proměnil. Stonky, kořeny, listí se začalo cpát zpátky do pukliny. Když vílák dospěl ke konci další sloky své písně, škvíra se začala rozšiřovat. Rostlina otvírala cestu ve skále, cestu pro ty, kdo překonali překážky, splnili své úkoly, zajistili svým národům přežití na další tisícovku let a dospěli na své cestě až sem. Pak se skála s rachotem roztrhla pod náporem síly rostliny a před zbylou trojicí Zástupců se otevřela cesta. Nebylo to hladké schodiště ani chodba, na jaké si už v Hoře zvykli. Před nimi strmě čně prudký výstup pokrytý drsnými balvany, puklinami netušené hloubky, jednou strží a četnými podobnými legráckami.

Ale co bylo nejlepší a jediné podstatné, na konci toho svahu viděli puklinu ve skále, otvor, kterým proudil sluneční svit. Jejich srdce naplnila zvláštní směsice radosti, úlevy a stesku. Průchod před nimi se otevřel v celé své šířce. Rostlina vydala poslední sovu sílu závěrečným výhonkem a nádherným, obrovským zlatokvětem. V jeho středu se zaleskl žlutý kamenný kvítek. Vílák ho sebral. Všichni tři, bok po boku, prošli průchodem. Čekal je poslední úsek cesty. Najednou se však otvor do denního světla uzavřel a před trojicí se objevil velký kámen. Na kameni byl vyrytý obrovský květ, a na čtyřech různých místech rytiny byly otvory přesně ve tvaru malých kamenných kvítků, které Zástupci získali na své cestě. Muž se usmál a položil svůj kvítek do modře zbarveného pole. Následovala ho elfka se svým zeleným a nakonec vílákův žlutý. Prázdné místo, kde měl spočinout kamenný květ rodu hobitů, bolestně křičelo své smutné poselství. Zástupci položili ruce do prázdné prohlubně červeného kamene. Pak se ozvalo zacvakání. Všechny kvítky zajely hlouběji do podkladu, místo pro červený hobití kvítek slabě zazářilo. Potom se balvan s klíči v jejich cestě odsunul stranou a kamenná deska, dočasně překrývající východ ven, také zmizela. Teď už nic nebránilo jejich volnému odchodu.

Jakmile překonali poslední namáhavou část výstupu k východové puklině, bylo po všem. Stanuli znovu na denním světle. Jejich úkol byl splněn. Námaha, kterou přípravě na svou cestu věnovali, nepřišla vniveč.

Paprsky slunce ozařovaly trojici Zástupců, která dokázala své úkoly splnit. Jejich myšlenky však byly tam uvnitř Hory, tam, kde ztratil svou šanci jeden rod. U propasti, kde rod hobitů ztratil právo na život. U propasti, kde se ze čtyř stali tři, kde ztratili jednu ze skupiny. Kde možná muž nechal i kousek svého srdce. Cesta do nitra Osudové hory však kromě žalu přinesla i mnoho dobrého. Právo žít pro tři rody. Něco nového pro národ elfů, něco, co dosud nepoznali. Lásku. A něco, co si ani jeden ze Zástupců dříve neuvědomil. Že sebelepší příprava, sebevětší snaha je zbytečná, pokud si tomu tak Osud nepřeje- a že společně jsou mnohem silnější, než každý sám. Že pomoc druhého není nikdy zbytečná.

Ještě chvíli společně stáli před východem z Hory. Pak se rozešli. Muž západním směrem, sám, jen se svým mečem po boku. A elfka s vílákem ruku v ruce na sever. Nepotřebovali slova, aby se spolu dlouze loučili. Síla činů, myšlenek a vzpomínek je v tu chvíli spojila silněji, než by to dokázala i ta nejkrásnější slova loučení na světě. Loučení nikdy nebylo snadné, zvlášť, když spolu lidé- nebo elfové, hobiti či víly- prožijí tolik, co Zástupci. Nikdy snadné nebude. Ale tito tři- tři z čtyř, kteří vyšli bojovat za právo žít- spolu budou aspoň v duchu ještě dlouho. Možná vždycky.

A tak v paprscích slunce, které končilo den, skončila i cesta Zástupců. Co čeká rod hobitů? Snad to ví Pán Hory, Hromovládce, snad sám svět..snad ale ani ten ne. Kdo ví, co Osud pro svět ještě chystá..?