Čtvrtá síň pravdy – čtvrtá část

Čtvrtý díl povídky je tady.

Netušená blízkost smrti halila zbylou trojici dusivým příkrovem zděšení. Hobitčin pád je zanechal v šoku. Jeskynní prostoru plnilo ticho, ticho, které bušilo, naléhalo a dravě útočilo na všechny smysly. Pak ho přerušilo zaskřípění. Skřípot rychle následovalo dunění, zvuky rychlého pohybu těžkých předmětů vzduchem a cvakání. Před užaslými zraky Zástupců se ve vzduchu skládala lávka z kamenů. Během dvou minut dosáhla druhé strany propasti. Nakonec se ozvalo hlasité klapnutí, jak na své místo dosedl poslední šutr, a znova zavládlo ticho. Muž se zvolna napřímil a beze slova vykročil k můstku.

***

Hromovládce stěží překvapeně zamrkal, když se hobitka zřítila. Skoro si myslel, že to tentokrát všichni přežijí. Zamyšleně sledoval zbývající tři. Potom pokynul rukou a nechal kamení, aby jim vytvořilo cestu dál. Napadlo ho, že se chová trapně a jestli se o tom dozví zbytek osazenstva nebeských výšin, budou se mu všichni ještě pár tisíc let smát. Pak znovu mávl rukou a znovu se zahleděl do nitra Hory.

***

Sotva muž nejistě přešel lávku z volně seskládaných balvanů, následoval ho opatrně i vílák a nakonec i elfka. Muž se stále mlčky zastavil. Pohlédl do propasti, pak něco zamumlal a vytáhl z pochvy svůj meč. Potom vyrazil kupředu. Ve stěně jeskyně kouske vepředu zela průrva, za níž byla vidět jen tma. Muž se trochu sklonil a zmizel v temnotě. Elfka s vílákem osaměli.

„Proč zatraceně spadla tak..tak blízko před cílem?“ hlesla zničehonic elfka a poprvé od svých dětských let (což už bylo nějakou tu stovku let zpátky) jí do mandlových očí vhrkly slzy. Vílák ji chvilku pozoroval, pak se odvážil a konejšivě ji objal. Elfka mu odkapávala slzy na rameno. Pak se začala tvářit vztekle, ale spíš sama na sebe než na víláka. Ještě pár vteřin se nechala objímat. Pak s ez jeho náruče vyvinula a otřela si oči. Pohlédla do průrvy.

„Měli bychom jít za ním, než se mu ještě něco stane,“ řekla. Vílák souhlasně přikývl. Sevřel zubatý okraj otvoru ve skále a nahlédl dovnitř. Temnota však byla neproniknutelná. Pokrčil rameny a prošel průrvou, těsně následován elfkou.

Ocitli se v tmavé chodbě. Podlaha i stěny byly na dotek dokonale hladké, z čehož se dalo usuzovat na stejný leštěný kámen, z něhož byly všechny chodby, kterými procházeli předtím. Chodba mírně klesala a stáčela se doprava. Po několika metrech ostře zatočila a před sebou uviděli slabé světlo malinké kamenné lampičky a čekajícího muže. Kousek za ním začínalo schodiště, které prudce sestupovalo do hlubin Hory.

„Můžeme?“ řekl muž podivně dutým hlasem.

„Jo,“ přisvědčil vílák a elfka přikývla. Muž se pokusil sundat lampu ze zdi. Nešlo to. Vrhl na ni škaredý pohled a urval ji.

S lampičkou v natažené ruce vyrazil muž po schodišti dolů. Elfka s vílákem ho v těsném závěsu následovali. Schody nebyly kupodivu příliš dlouhé, za chvíli se zase přeměnily v podlahu. Pak se muž prudce zastavil a elfka do něj vrazila. Vílák ji zachytil. Mrskla po něm očkem a natáhla krk přes mužovo rameno.

„Co to?“

„Dveře,“ zabručel muž. Chodbou se ozývalo tlumené drnčení. Zdálo se, že vychází ze dveří. Muž do nich strčil. Nepohnuly se. Zamračil se na ně. „No tak, hněte se!“ Dveře nic. Elfka se sehnula, protáhla se před něho a začala dveře prohlížet. Pak objevila po straně malou páčku.

„Zmáčkni to,“ ukázala mužovi a protlačila se zpátky za jeho záda. Poslechl. Jakmile mechanismus páčky dopadl s hlasitým cvaknutím na své místo, dveře se otevřely. Trojice však strnula téměř ohlušená neskutečným řevem, který se na ně vyřinul z jeskyně, na jejímž prahu stáli. Následující síň byla rozlehlejší, okrouhlá dvorana zalitá kupodivu slunečním světlem, které tam pronikalo několika otvory umístěnými vysoko ve stěnách. V ní se však vyskytoval pozoruhodný pohled. Obrovské zvíře, vyhlížející jako nějaký kříženec draka, yettiho a obřího psa, zabíralo slušnou část prostoru,a netvářilo se právě přátelsky.

„Co…co to s tím..?“ vykoktal muž.

„Láska,“ vyhrkla nečekaně elfka.

„Cože?“

„Vlastnost lidí, láska,“ drmolila. „Řekni tomu něco milého. Ale opravdově.“ Muž se tvářil nedůvěřivě. Pak se odvážil projít dveřmi. Stanula na dosah potvory. Zavřel oči a snažil se najít ve svém srdci nějaký cit vůči tomu zvířeti. Najednou ho napadlo, jak je smutné, být celé věky vězněný sám ve skále. Jak musí potěšit každý přátelsky nakloněný tvor. Pochopil, jak se tvor cítí opuštěný. Otevřel oči a upřel na něj pohled plný soucitu a pochopení.

„Mám tě rád,“ řekl a myslel to tak vážně, jak jen mohl.

Zvíře se na něj chvíli dívalo, s obrovskou hlavou nakloněnou ke straně. Pak vydalo jakési odfrknutí a odešlo stranou. Za ním se objevil vysoký čnějící kámen. Muž prošel kolem zvířete. Došel ke kameni a položil na něj ruku. Kámen se otevřel a ukázal dutinu, v níž spočíval modrý kamenný květ. Muž ho vytáhl a otočil se ke zbývající dvojici svých společníků.

„Jak,“ řekl nechápavě, „jsi to věděla?“ Elfa zrudla a mlčela. Muž na ni upíral nevěřícný pohled. Pak pokrčil rameny a vydal se kolem tvora sedícího pokojně stranou k zadní stěně dvorany. Byly v ní další dveře, stejné jako ty, kterými přišli.

Vílák se vydal za ním. Udělal sotva dva kroky, když ucítil elfčinu dlaň ve své. Upírala na něho zmatený pohled. Vílák se pomalu usmál. Pak prošli ruku v ruce dveřmi.