Tisíciletí čtyř – 5. část

Poslední část povídky je právě tady.


„Kam, v téhle zatracené hoře, zmizelo všechno světlo, pro svaté hobity?!“

Nemyslím, že nadávkami si v téhle tmě nějak pomůžeme. Nebylo to spánkem, ale všechny pochodně pohasínaly a jediným chabým zdrojem světla, byly světélkující křídla víly.

Bál jsem se hnout, abych se nedostal příliš blízko k okraji, vážně nechci následovat toho lidského červa.

„Jak se odsud Temari dostane, když nic nevidíí?“

„No, cesta rozhodne nevede tudy, kudy se pokoušel jít John.“

„Tvrdíš, hobite, že jediná cesta ven je nahoru?“

„Tak nějak jsem to myslel.“

„Máš snad někde po kapsách křídla, co teď natáhneš a vyletíš…?“

„Ona jo.“

Nevím, jestli jsem v tu chvíli byl opravdu jediný z nich, kdo si uvědomoval, že víla sice letát umí, ale přeci jenom nás asi nikam nedonese a s nejvyšší pravdobností narazí do skály a zhourtí se do té bezedné proprasti.

A tak netrvalo dlouho a hobit Temari opravdu přesvědčil, aby vyletěla vzhůru a hledala nějaký otvor veducí ven.

Tím pádem zmizel jediný zdroj světla v téhle temnotě, pokud jsem se předtím bál pohnout, tak teď jsem si připadal jako provazochodec bez jediného jistícího lana.

Čekání bylo úděsné a ani jeden z nás nepromluvil, slyšel jsem pouze hobitův pravidelný dech a občasné odlomení a drolení kamínků na stěnách skály.

Pokud se říká, že elfové žijí věčnost, tak jsem tedy celý svůj život strávil tady, nebo mi to tak alespoň připadalo. Když už jsem se chystal prolomit ono tíživé ticho, začala se k nám přibližovat mihotavá záře.

Myslel jsem si, že to je vracející se Temari, ale když jsem začal rozpoznávat obrys, vypadalo to spíše jen jako jedno její křídlo, nebo jen jeho část.

Když ona část lehce a tichoulince dopadla na skalní pěšinku, přesně mezi nás oba, nebylo pochyb o tom, že Temari to rozhodně není

Opatrně jsem se přiblížil ke kousku křídla a hobit mě následoval. Světélkovalo stějně jako ona a po okrajéch stékala jen mírně jasná krev.

K křídlu byl poměrně hrubě přivázán provázek a ne něm pergamen.

„Stejně tak, jako hora neradá dává,

i tak nerada vracívá.

Víla hbitná je a bystrá,

cestu ven snadno našla.

Když chtěla vrátit se pro vás,

něměla kudy, neměla kam.

A jakkoli vás svědomí tíží,

proč neudělat to ještě těžší?

Když teď už pro vás není cesta ven,

netřeba světla, ba tmy už jen!“

V té chvíli přestalo zářit i křídlo a já měl pocit, že jsem oslepl.

„Elfe? Elfe!!“

„Nemusíš tak řvát.“

„Co teď uděláme, jak se odsud dostaneme?“

„Nijak…“

Pokud jsem si někdy připadal opravdu bezradně, bylo to právě tehdy.

Ačkoli jsem jistojistě splnil svůj úkol, nevidím žádnou cestu ven. Nenapadá mě jediné možné řešení, kromě snad… smrti.

„Je to jediná možnost…“

„Co, co, přišel si na něco?“

„Skočit,“ odpoveděl jsem Hobitovi, „ co jeden vůči tisícům?“

Tma, ticho… Je smrt tak klidná vždycky?

Oproti tomu, jak dlouho jsem čekal na jakoukoli změnu, bylo tohle čekání nicotné.

O to větší bylo mé překvapení, když z hory, jen tak tak, unikla malá víla, která ještě k tomu létala ztěžka, jako by její tělo vážilo více než předtím.

Opatrně jsem sledoval, co se stane dál. Kde jsou ostatní?

Když se víla snesla k zemi v místě, kudy před necelým dnem vešla, zem se potřísnila její blyštivou krví a slunce z kapiček vytvořilo lesklé diamanty, bylo mi jasné, že nikdo jiný se k ní už nepřidá.

To ona bude ten, kdo celému světu řekne a oznámí smrt ostatních. Vymřou i jejich rody, nebo se v hoře stalo něco opravdu vyjímečného?

Jak asi bude společenství reagovat na její osamocený návrat, budou jí dávat za vinu vše, co se stalo, budou jí vůbec věřit?

To se nikdy nedozvím, budu čekat dalších tisíc let, ale kdo příjde? Další víla, osamocená?

Kéž bych to jen mohl vědět dříve.

Sledoval jsem, jak se víla pomalu blíží k místu, kde jsem byl, ale nemohla mě vidě, nikdy,

Zdálo se, že ztratila veškerou svou eleganci, když šla na vlastních nohou. Připadala mi spíše jako nějaky padlý anděl, který se nedopatřením dostal na zem a nikdo ho tu teď nechápe.

Minula mě a opravdu vypadala, že každou chvíli upadne, a kdybych si nebyl jisý, že se jí nemohu ani dotknout, určitě bych jí pomohl.

Následoval jsem jí až k okraji lesa.

Jen co vykročila ze stínu stromů vrhla s e k ní skupinka víl. Na okraji lesa bstáli zástupci všech rodů a na jejich tvářích se postupně objevovala větší a větší panika.

„Co se stalo?“ „Kde jsou ostatní?“ „Umřeme?“ „Splnili svůj úkol?L

Na vílu se začaly sypat otázky jako zlověstné vosy a každý se z ní snažil dostat alespoň minimum informací, ale nikoho nezajímalo její zranění, ani samotné víly.

„Neví…Neví… Bylo světlo a pak tma.“

„A co úkoly?“

„Člověk spadl…človíček…“

„A ostatní?“

„Temari neví!“

Víla se rozčílila natolik, že se pokusila davu uniknout pomocí svých křídel, ale neuvědomila si, jak vážný je její zdravotní stav.

Místo toho, aby vzlétla, klesla zemi.

Nejsem si jistý, co se dělo potom, protože se kolem ní utvořil ještě hustější dav, ale po chvíli jsem se alespoň z výkřiků ostatních dozvěděl to jediné důležité.

Umřela.

Stejně jako ostatní, i ona podlehla síle hory.

Nepotřeboval jsem vědět více a tak jsem se raději vrátil před horu a sledoval ji.

Občas mi vážně připadá, že sama hora je bytost. Neskutečně krutá bytost, jejíž nenávist k ostatním trvá již několik tisíciletí.

Není to spíše její prokletí, než-li prokletí celého světa?

Co se tady asi mohlo stát, za všechna ta tisíciletí a kolik životů už zde padlo? Jak velkou obět bude potřeba přinést, abychom pro sebe získali vykoupení?

Možná, že to se dozvím za další tisíce a tisíce let.

Pokud ovšem neexistuje žádná odpověď, možná bude lepší ji ani nehledat a spokojit se se sladkou nevědomostí.

Tak, jak se rozhodnu?

Ale prvně bych se mohl začít vyhýbat stromům…

Odeslat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *