Vzpomínka na mě XI.

Když jsme se tam konečně dostali, seděli David a Amanda v autě na konci příjezdové cesty u Joina domu. Požádala jsem Petra, aby šel napřed, zatímco já si nepozorovaně vyslechnu jejich rozhovor. Udělala jsem to s provinilým pocitem. Když jediné, co můžete dělat, je dívat se a poslouchat, máte pocit, že si můžete dovolit dívat se na všechno a poslouchat taky všechno.

Zlobilo mě, že Amanda měla ruku položenou kolem Davidových ramen. Dřív by ji to nikdy nenapadlo, pomyslela jsem si. A teď, když jsem zemřela, tak ho miluje. Ve skutečnosti jsem byla ráda, že se o něho stará. Vypadal pěkně zničeně. Měl stažené okénko a tak jsem se postavila na jeho stranu a poslouchala, co si povídají.

„Já nevím“ řekl David. „Možná bych měl zůstat doma. Nikdo mě nepozval.“

„Jo nebude vadit, že přijdeš“ ujišťovala ho Amanda.

„Nemyslím si.“

„Máš starost o mámu?“

„Asi bych ji neměl nechávat samotnou“ povzdechl si.

„Vždycky se můžeme vrátit.“

David se podíval k domu a potřásl hlavou. „Někdo tam…“

„Co?“

„Nic.“

Amanda věděla, na co myslí. Můj vrah musí být v domě. Přešla to. „Odjedou vaši zítra?“ zeptala se.

„Jo. Táta chce dostat matku z domu.“

„Pojedeš taky?“

„Ještě jsem se nerozhodl.“

Políbila ho na tvář. „Jestli zůstaneš, přijdu tě navštívit.“

Podíval se na ni. „Budu bídný společník.“

Usmála se. „Mně to nevadí.“

Vystoupili z auta a šli k domu. Téměř vrazili do paní Foultonové, která právě vycházela ze dveří. Měla na sobě svojí uniformu zdravotní sestry a jako obvykle pospíchala.

„Nevím, že k nám má někdo přijít“ prohlásila a já jsem ihned pochopila, proč Jo stanovila schůzku na desátou hodinu večer a ne dříve. Počítala, že by její matka mohla být už v práci.

„Co se děje?“ zeptala se.

„Jo nás pozvala“ ozvala se Amanda. „Řekla, že je to důležité.“

„Jo. Ona si myslí, že všechno, co dělá, je důležité“ prohlásila paní Foultonová a otočila se na Davida. „Jak je rodičům?“

„Není to dobré“ odpověděl.

Paní Foultonová soucitně přikývla. „Myslela jsem, že obřad nikdy neskončí. Ten duchovní četl skoro celou bibli.“ Už už chtěla říct něco dalšího. David ji zneklidňoval. Podrážděně se podívala na Amandu. „Volala tvoje matka. Ptala se po tobě.“

Amanda vzala Davida za ruku. „Opravdu?“

Z neznámého důvodu neklid paní Foultonové narůstal. „Chtěla vědět, kdy budeš doma.“

„Zavolám jí“ přikývla Amanda.

„Je mi Alex skutečně líto“ pronesla paní Foultonová k Davidovi a rychle odešla.

Následovala jsem Davida a Amandu do domu. Ještě nikdy jsem to uvnitř neviděla tak čisté. Všichni byli v obývacím pokoji. Překvapilo mě, když jsem uviděla Jeffa, hovícího si na pohovce s Jo. Jane a Jimmy se k sobě netiskli, seděli strnule v křeslech a vyhýbali se vzájemným pohledům.

„Co chce Jo?“ zeptala jsem se Petra, který se usadil s nohama křížem před televizí.

„Čeká, až všichni přijdou“ konstatoval. „Ale hned, jak odešla matka, došla pro spiritistickou tabulku.“

„No to jsou mi věci!“ zvolala jsem se zájmem. „Opravdu ty pomůcky fungují?“

„Jak to myslíš?“

„Jestli s nimi můžeme jejich prostřednictvím rozmlouvat?“

Pokrčil rameny. „Mohou fungovat. Někdy.“

„Předpokládám, že jste všichni překvapeni, proč jsem vás pozvala“ zařečnila Jo k partě, když se David a Amanda usadili na podlaze. Jo konečně měla na sobě černé šaty. Poněkud pozdě, ale přece. Na servírovacím stolku u jejích nohou odpočívala spiritistická tabulka. Jeff na ni ukázal a ironicky se ušklíbl.

„Chceš použít tu věc?“ zeptal se naštvaně. „Mohla jsi nám to říct. Ušetřili bychom si cestu.“

Jo na sobě nedala znát, jestli ji ta poznámka urazila. „Já vím, že to může vypadat jako nevhodná chvíle“ řekla. „Bůh ví, že to byl hrozný den. Ale vzpomněla jsem si na chvíli, než Alex vstala a vyběhla na balkón. Stalo se něco pozoruhodného. Myslím, že jsme kontaktovali Petra.“

Jeff mocně potáhl z cigarety a přešel to. Ani by mě nepřekvapilo, kdyby v tu chvíli odešel. Neřekl nic, ani neudělal žádné gesto. Otočila jsem se na Petra.

„Je to pravda?“ zeptala jsem se.

Neochotně se přiznal.

Chňapla jsem po něm. „Ty jsi použil moje tělo, abys k nim promluvil?“

„Ano.“

„Ale to je – to je nechutné!“

„Ty jsi s tím vším souhlasila.“

„Nevěděla jsem, že to bylo doopravdy!“

Petr se zarazil. „Já vím, Alex, a je mi to líto. Chtěl jsem využít možnosti promluvit si s bratrem.“

Odmítla jsem přijmout jeho omluvu. Zuřila jsem a vlastně jsem ani nevěděla dobře proč. Musela jsem si přiznat, že jsem dokonce moc zvědavá, zda se to povede znovu.

„To bylo to, co Alex říkala“ ozval se Jimmy.

„Víc než to“ pokračovala Jo. „Nemůžu být jediná, kdo si to myslí. Co říkáš, Amando.“

„Sotva jsem Petra znala“ zareagovala Amanda.

„A co ty, Jane?“ zeptala se Jo, stále si méně jistá. Jane neodpověděla okamžitě.

„V hlase Alex byl jakýsi náznak“ pronesla nakonec rozpačitě. „Nahánělo mi to husí kůži.“

„Proč?“ zeptal se Jeff ostře.

„Znělo to jako jeho hlas“ vysypala ze sebe Jane. „Myslím, že to byla Alex, ale taky Petr, promlouvající Alexiiným hlasem.“

„Je fikanější, než vypadá“ zamračila jsem se na Petra.

„Ty jsi znal Petra nejlíp ze všech“ obrátila se Jo k Jeffovi. „Znělo to jako jeho hlas?“

Začal jí nadávat. Byl vzteklý, ale taky zmatený. Zapálil si další cigaretu. „Jestli chceš použít destičku, pak to udělej, ať to máme z krku“ zavrčel.

„Promiň“ vložil se do toho David. „Něco jsem nepochopil. Proč to chceš udělat teď? Dnes večer?“

„Chci mluvit s Alex“ vysvětlila Jo. Když parta začala protestovat, zvedla ruku. „Co se stalo na večírku, mě utvrdilo v tom, že je to možné. Nemyslím si, že už odešla. O tomto tématu jsem toho spoustu přečetla. Je to běžné pro toho, kdo nedávno zemřel. Musíme se pokusit ji kontaktovat, než odejde navždy.“

„To je moje holka“ řekla jsem.

„Nenechávej se tak unést“ varoval mě Petr.

„Jo ví, o čem mluví“ ujistila jsem ho.

Petr nebyl přesvědčený. „Něco o tom ví.“

„Ale můžeme na ně mluvit!“ trvala jsem na svém.

„Podívej“ řekl Petr.

„Ale Petr je dva roky mrtvý“ ozval se Jimmy. „Jak to, že jsme dostali jeho upozornění?“

„Někdy mají lidé důvod zůstat“ odpověděla mu Jo. Přikývla jsem na souhlas.

„Nevěřím ničemu“ pokračoval Jimmy.

Nastalo trapné ticho. Pochybovala jsem o tom, že kromě Jo někdo skutečně věří, že by mohli navázat kontakt buď se mnou, nebo s Petrem. Skličoval mě pohled na Davidův výraz, který naznačoval, že je ochoten to zkusit. Nikdy se takových pitomostí nezúčastňoval. Ze zoufalství byl zřejmě ochoten podstoupit všechno možné.

Nakonec byl Jimmy jediný v opozici. Ostatní odešli do kuchyně, kde se usadili ke stolu. Jo rozsvítila svíčku a zhasla světla, Davidovi podala papír a tužku, aby psal poznámky.
Překvapilo mě to, protože David mě znal pochopitelně líp než kdokoli jiný. Třeba Jo cítila, že je příliš rozrušený na to, aby dělal médium, pomyslela jsem si. Spiritistická tabulka ležela uprostřed stolu a Jo každého poučila, aby lehce položil konečky prstů jedné ruky na destičku. Jimmy i nadále vzdoroval.

„Raději bych se díval“ řekl.

„A já bych byla raději, kdyby ses k nám připojil“ požádala ho Jo. „Chci, abychom byli ve stejném složení jako na večírku.“

„Jak stejném?“ zeptala se Jane.

„Nebudete to bolet“ přesvědčovala Jo Jimmyho.

Nakonec souhlasil. Vykročila jsem k Petrovi, který si stále hověl u televize. „Už jsem unavená z tvého nepřesného vyjadřování“ pokárala jsem ho.

„Proč se nepodíváme, s čím přijdou, než mezi ně strčíme nos?“ navrhl Petr.

„Nepřijdou s ničím. Jak se mezi ně dostaneme?“

Petr se postavil. „Můžeš položit ruku do jejich rukou.“

„Dovnitř? To neudělám.“

„Kdybys opravdu chtěla, dokázala bys to“ poučil mě.

„Pojď sem“ řekla jsem a vzala ho za paži. Seance už začala. Destička se pod jejich prsty divoce pohybovala po stole. Jo byla jediná, která měla obě ruce na plastikovém indikátoru. Jeffovi stále visela z úst cigareta.

„Kdo je tam?“ zeptala se Jo.
„Petr a Alex“ odpověděla jsem hlasitě.

Destička pokračovala v pohybu.

„Kdo to řekl?“ ozval se Jimmy.

„Já ne!“ hájila se Amanda.

„Ty jsi to udělala při posunu“ obvinil Jimmy Jo.

„Pst“ neslo se od Jane.

„Počkejte chvilku“ přerušila je Jo. Zeptala se znovu. „Kdo je tam?“

Ručička kroužila nad písmeny víc než minutu a pak začala poletovat mezi ANO a NE. Bylo to úžasné, jak rychle se pohybovala.

„Je tam někdo?“ pokračovala Jo. „Alex?“

„Brzy odejdou, jestli jim neodpovíme!“ otočila jsem se v panice na Petra. „Dělej něco!“

„Můžeš něco udělat ty, jestli musíš“ vymluvil se. „Nech splynout své ruce s jejich. Jestli nejsou odolní, budeš schopná vést ručičku, kam budeš chtít.“

„Nemůžu“ povzdychla jsem si. „Viděl jsi, co se stalo, když jsem se snažila projít lavičkou. Jestli vrazím svou ruku do jejich…“ Při té myšlence jsem se otřásla. „Můžu začít krvácet.“

„Nemáš žádnou krev“ upozornil mě Petr.

„To je hloupý“ poznamenal Jimmy.

„Proč mi nepomůžeš?“ naléhala jsem.

Petr vypadal upřímně. „To je to, co jsem se ti pokoušel celou dobu říct. Smrt se nemůže míchat se životem. Jenom to přináší problémy.“

„Ale ty ses míchal“ pronesla jsem chladně. „A víckrát. Proč se Jane cítila tak divně, když na ni Jo použila magnet? Bylo to proto, že jsi s ní splynul končetinami? Bylo to proto, že jsi byl uvnitř jejího těla.“

Petr zaváhal a pak přikývl. „Jsi bystrá. Myslel jsem si to, už když jsme byli oba naživu.“

„Prosím tě, odpověz mi, jestli můžeš, Alex!“ žádala Jo.

„Měl jsi něco společného s tím, jak jsem zemřela?“ pokračovala jsem.

„Myslím, že ne, Alex.“ Sklonil hlavu. „Nevím to jistě, ale skutečně myslím, že ne.“

„Rozbolela mě hlava“ oznámila Jane.

„Měli bychom to skončit“ využil toho Jimmy.

„Dělej“ nařídila jsem Petrovi a ukázala na destičku. „Dlužíš mi to.“

Petr si povzdechl a přešel mezi Jo a Jeffa. Jak vnořil své ruce do lidských, cítila jsem, jak se mi chvějí střeva, i když jsem pravděpodobně žádná neměla. V místech, kde pracovaly jeho prsty, se třpytily sotva znatelné modré jiskřičky. Začal posouvat destičku.

„Něco se děje“ vykřikla rozčileně Jo.

„Kdo to dělá?“ zeptal se Jimmy.

„Buď ticho!“ vyštěkl Jeff. Vyndal si z úst cigaretu a zamáčkl ji ve skleněném popelníku.
Destička se zastavila.

„Kdo je tam?“ zeptala se Jo.

„Hláskuj mé jméno“ požádala jsem Petra.

„Pokusím se.“

„Už to přichází“ zašeptala Jo. „A-L-E-C-„

„Ne!“ vykřikla jsem. „Proklatě, Petře! Je to Alex s X!“

„Jak jsem to mohl vědět?“

„Mám to na svém náhrobku, sakra“ zuřila jsem.

„Tvůj náhrobek ještě není postavený“ vymlouval se.

„Celý pitomý rok jsme spolu pracovali v biologické laboratoři. Měla jsem to napsané velkými tiskacími písmeny na sešitě!“

„Co se stalo?“ zeptal se David, přichystaný s tužkou k dalšímu psaní.

„Skončilo to“ povzdychla si Jo.

„Začni znova“ požádala jsem Petra. „Ne, dokonči to. Pak hláskuj své jméno.“

„Musíme se víc soustředit“ nabádala Jo přísedící.

„Ach ne“ zarazil se Petr.

„Co?“

„Když se budou snažit, překonají mě“ oznámil mi Petr, když se jeho ruce nořily do živých prstů. Destička se znovu začala pohybovat.

„Něco se stalo,“ zamumlal.

„Jsi zablokovaný?“ znejistěla jsem.

„Já ne…“ začal Petr.

„P-E-T-R“ hláskovala Jo nahlas.

„Funguje to“ usmála jsem se. Petr se zamračil, chtěl něco říci, ale pak se zarazil.

„Petře“ zvolala Jo. „Jsi tady?“

Destička ukázala ANO.

„Je s tebou Alex?“ pokračovala Jo.

Destička opsala kruh kolem ANO.

Jo se usmála. „Říkala jsem vám to.“

„Řekni jim, že jsem v pořádku a že jsem nespáchala sebevraždu.“

„Je to pravda“ dodala Jo vzrušeně.

„Já nevím“ vpadl do toho Petr.

„Udělej to!“ požádala jsem. No, spíš už jsem zoufale křičela.

„Zeptej se, jak je Alex“ vyrazil ze sebe nervózně David.

„Alex“ položila Jo otázku. „Jsi v pořádku?“

Destička ukázala na NE.

„Petře!“ vykřikla jsem podrážděně.

„To jsem neudělal já!“

„Co se s ní stalo?“ děsil se David.

„Musíme být opatrní v podávání otázek“ poučovala Jo. „Přirozeně, že není v pořádku. Je mrtvá.“

„Zeptej se, jestli jsou Alex s Petrem spolu,“ požádal David.

„Už jsme se ptali,“ ozval se Jimmy. V jeho hlase byla patrná stopa žárlivosti. „Řekl, že ano.“

„Zeptej se znovu“ přidal se k Davidovi Jeff.

„Alex,“ pokračovala Jo. „Je Petr s tebou?“

Destička se posunula na ANO.

„Dobře,“ pochvalovala jsem si.

„Ne,“ řekl Petr.

„Co je?“ zeptala jsem se. „Nezastavuj to.“ Petr vyndal ruce z těch druhých. Zdálo se, že má na celou situaci jiný názor.

„Pracuje tu nějaká další síla,“ oznámil mi.

„Kde jste?“ zeptal se Jeff sám bez pomoci Jo.

„S-P-O-L-E-Č-N-Ě,“ hláskovala Jo.

„Dobře,“ souhlasila jsem. Řekni jim, že jsme šťastní.“ Petr opět vložil ruce do jejich. Při tom pohybu mě zamrazilo.

„Kde společně?“ ptal se Jeff dál. „Je to místo?“

Destička ukázala na NE.

„Kde?“ trval Jeff na svém.

„O-H-E-Ň,“ tlumočila Jo a trhla s sebou.

„Co?“

„Oheň,“ řekl David s pohledem upřeným na svíčku.

„Ne!“ zaječela jsem na Petra. „Přestaň!“ Petr neodpověděl. Zápasil s destičkou. Pod konečky jeho prstů praskaly drobounké jiskřičky – slyšela jsem je stejně dobře, jako viděla. Ale ručička se pohybovala sama.

„P-E-K-L-O,“ četla Jo pomalu.

„Peklo,“ zašeptala Jane. „Oheň v pekle.“

Nemohla jsem po Petrovi rovnou vyjet. Všimla jsem si, že má problémy s ovládáním destičky. Věděla jsem, že to není od něho úmyslný pokus rozzlobit mě nebo Davida. Připustila jsem, že mě postup, jak použil moje tělo, stále rozčiluje. Když jsem navíc viděla ztrhanou tvář Davida, který se najednou postavil a vyběhl z pokoje, přestala jsem se ovládat.

„Ty mizero!“ zaječela jsem. „Podívej, co jsi provedl!“

„Nenapsal jsem to,“ protestoval Petr a sundal ruce z destičky. Jako kdyby při dotyku začala pálit, udělali ostatní totéž. Amanda se zvedla od stolu a odešla za mým bratrem.

„To se sebevrazi dostanou vždycky do pekla?“ zeptal se Jimmy.

„Můj bratr nespáchal sebevraždu,“ zhnuseně bouchal do stolu Jeff, až málem spadla na zem hořící svíčka.

„Omlouvám se,“ řekla Jo nešťastně.

„Udělal jsi to naschvál!“ dál jsem křičela na Petra.

„Ne,“ obhajoval se chabě.

David byl už před domem. Amanda měla ruku na klice venkovních dveří, když jsem se rozhodla jít za ní. Přibouchla za sebou. Dveře naštěstí pružně odskočily a já jsem mohla vyjít ven. Šla jsem za ní na příjezdovou cestu. David v autě nebyl. Amanda pobíhala tmavou ulicí sem tam, ale nenašla ho. Neměla mé magické oči. Proto jsem ho viděla jenom já, jak běží ve stínu dubových větví, které visely nad opuštěným chodníkem jako unavené ruce. Věděla jsem, že v rozrušení dokáže být pošetilý a bála jsem se o něj. Šla jsem za ním.

Když jsem dohonila bratra, přišla na mě obrovská úzkost. Znovu se objevily mé noční můry, pod nohama mi zmizela zem a před očima mi vyvstaly hrůzyplné obrazy. Už jsem nebyla na chodníku v parku, ale zpět na hřbitově. Prožila jsem hrozné chvíle. Začaly se mi vybavovat všechny události od momentu, kdy jsem zemřela zpět do stále mladších let. Pak si pamatuju už jenom barevná kola, cenící zuby a příšery. Nakonec jsem si vzpomněla na Petra. Zavolala jsem na něj, aby mi přišel na pomoc. Celá jsem se chvěla. Najednou všechno začalo utichat a objevil se Petr. Objal mě a odvedl na lavičku do parku. Držel mě za ruce a já jsem se pomalu přestávala třást. Celou dobu na mě mírně mluvil a já znovu pocítila klid, ale jenom do té doby, než jsem si vzpomněla na Davida.

„Viděl jsi Davidovu tvář, když vyběhl z pokoje,“ připomněla jsme Petrovi.

„Neřekl jsem jim, že jsme v ohni v…“

„Já vím,“ přerušila jsme ho tiše. „Já vím, neměla jsem se na tebe tak osopit. Můžeš miv odpustit?“

„Jistě.“

Byl tak milý. „Petře, co se vlastně stalo?“

Potřásl hlavou. „Já nevím. Začalo to všechno dobře, ale pak přestala být destička ovladatelná.“

„Zmínil ses, že to vypadalo, jakoby tam pracovala další síla. Mohl být v pokoji další duch, o kterém jsme neměli tušení?“

„Pochybuju.“

„Ale možné to je?“ dorážela jsem.

„Ano.“

„Je také možné, že některý člen party záměrně manipuloval ručičkou na destičce?“ Samozřejmě o tom uvažoval, nebyl to žádný hlupák. Ale nechtěl zatím narušit průběh mého pátrání.

„Jestli někdo napsal, co potřeboval, ať to byl on nebo ona,“ zauvažoval, „znamená to jediné. Že to byla osoba, která tě zabila.“

„Tím hláskováním dokázali, že mě ta osoba musela nenávidět.“ Zavrtěla jsem nevěřícně hlavou. „Pak to ale musel být někdo z nich,“ dodala jsem velmi chytře.

„Ale kdo? Všichni měli ruce nahoře. Nemůžeš označit žádného podezřelého.“ Naklonil se ke mně. „Alex, prosím tě, poslouchej mě. Mohla bys teď hned zavřít oči a být v minutě v ráji.“

Rozrušilo mě to. „Jak mohu být v ráji, když můj vrah je na svobodě? Jak bych mohla opustit bratra, který se domnívá, že jsem v pekle? Proč se nesmíříš s tím, že nemůžu odejít?“

„Protože tě David nemůže vidět. Nemůže tě slyšet. Nemůže tě cítit. Pokud je znepokojený, je to proto, že jsi navždy odešla.“

Potřásla jsem hlavou. „Musí existovat nějaký způsob, jak se k nim dostat.“

„Není nic takového.“

„Co kdybychom ale našli nějaké médium? Mohli bychom s nimi přes ně navázat kontakt?“

„Ne.“

„Nemohou být přece všichni falešní. Nebo snad jo?“

Petr se zamyslel. „Jsou lidé, kteří mohou nahlédnout do naší reality bez pomoci drog. Žijí, ale v myšlenkách se dotýkají nekonečna a jsou smířeni se smrtí. Takoví lidé jsou vzácní. Zpravidla své schopnosti nedávají najevo.“

„Ale jestli jsou ti lidé tak osvícení, nemohli by mi pomoci?“

„Mohli by tě použit, abys mě poslechla a opustila problémy života. David je živý, Alex, a tvoje smrt, i když pro něj byla strašná, nezabrání tomu, aby nešel dál.“ Petr se zarazil. Zadíval se na oblohu, na spoustu barevných hvězd, na pulzující mlhovinu, kterou živí nemohou nikdy spatřit. „Jeff musel prožít totéž.“

„Muselo to být pro něho strašné,“ podotkla jsem a myslela na to, jak hrozné to bylo pro mě, když Petr zemřel. Samozřejmě jsem mu mohla říct, jak těžké to bylo. Nevím, proč jsem to neudělala.

„Zemřel ti někdy blízký člověk?“ zeptal se Petr.

„Teta Claire. Byla to sestra mého otce. Pomáhala mě vychovávat.“ Usmála jsem se nad vzpomínkou. „Když jsem byla dítě, viděla jsem ji častěji než vlastní matku. Byla blázen, ale taky drahoušek. Vykrmovala mě výbornými koláčky a ovocným střikem. Byla přesvědčená, že to, co mají děti nejraději, musí být pro ně i nejlepší.“ Přestala jsem se usmívat. „Bylo mi čtrnáct, když zemřela. Měla nádor. Jeden den byla v pořádku a druhý…“ Bezmocně jsem rozhodila rukama. „Proniklo to celým jejím tělem jako prudký jed.“

„Musela jsi její ztrátou hrozně trpět.“ Snažil se mi naznačit, že bych ji mohla uvidět, kdybych vstoupila do světla? Asi bych se zeptala, kdyby mě o pár minut později nenapadla „velká myšlenka“.

„Možná řekneš, že je to divné,“ začala jsem. „Krátce po tetině smrti jsem začala mít také sny, kde se mi zjevovala a vyprávěla mi, že byla…“ Ztratila jsem hlas. V krku se mi zadrhlo. Pak jsem vybuchla.

„Petře!“

Vyděsila jsem ho. Na to jsem nejspíš expert.

„Co se stalo?“

„To je ono!“

„Co je ono?“

„Moje teta ke mně mluvila v mých snech! Mohu také promluvit k Davidovi v jeho snech!“ Vyskočila jsem. „Pojďme se vrátit zpět.“

„Jak?“

„Je mi jedno jak. Vezmeme si třeba požární stříkačku, abychom se tam dostali.“

„Ne. Jak se dostaneš do jeho snů?“

Posadila jsem se zpět na lavičku. „Nepředpokládám, že tu najdu knihu, ve které bych si mohla něco o tomto problému přečíst.“

„Pokud tu je, já ji nevidím“ prohlásil Petr suše.

Pozorně jsem ho sledovala. „Uděláš to?“

„Co udělám?“

„Nehraj si na hlupáka. A prosím tě, řekni mi pravdu. Prosím.“

Nadechl se, což měl být projev zoufalství mrtvé osoby. „Možná.“

„Bude to práce?“

„Tak nějak,“ prohlásil neurčitě.

„Pojďme. Už jsi to dokázal?“

„Připadá ti Jeff jako někdo, komu jsem se tak svěřoval?“

„Ne,“ povzdychla jsem zklamaně. „Proč to nešlo?“

„Protože lidé musí spát, když se chceš dostat do jejich snů. A když spí, prostě spí. Nevědí, co se děje. Bezprostředně po probuzení zapomenou stejně téměř všechno, co jim řekneš.“

„Téměř všechno?“ chytla jsem se jako tonoucí stébla.

Neochotně přikývl. „Vzpomeň si na zkušenost s tvou tetou. Někdy si vzpomeneš na určité věci.“

„Ty myslíš, že ona ke mně opravdu mluvila? To je úžasné!“

„Někdo ve tvém postavení by se nedivil ničemu.“

„Jak se dostaneš do snu?“ odváděla jsem řeč.

Postavil se. „Není to těžké. Dosáhneš toho, pokud musíš.“ Podíval se na hodinky. Předtím jsem si nevšimla, že je má na ruce. Proběhlo mi hlavou, jestli jdou a kde do nich kupuje baterie.

„Musím jít,“ oznámil mi.

„Kam? Ty nepůjdeš se mnou?“ No super, zase na všechno sama.

„Nemůžu.“

„Proč ne?“ dožadovala jsem se.

„Najít toho, kdo tě zabil, je jedna věc, ale nejsem přesvědčen, že bych ti měl pomoci pokusit se kontaktovat žijící lidi. Je to proti zákonům.“

„Jakým zákonům? Božím? Tady platí zákony?“ rozhlédla jsem se vyděšeně, jako by se někde kolem nás mělo objevit Desatero posmrtných přikázání.

„Mým,“ odpověděl.

„Pomohl jsi mi na seanci.“

„A vidíš, kam nás to dostalo.“ Měl se k odchodu. „Vyhledám tě později. Neztrať se v žádné noční můře.“

„Ale Petře!“

Zapomněla jsem mrknout. Ale nemyslím si, že duchové mrkají.

I tak už byl pryč.

Redakční úpravy provedla Janel Weil.