Těžká vteřina – Část druhá

Těžká vteřina – Část druhá

Druhá část právě začíná

Hned jak překročili zástupci národů práh jeskyně, s duněním se za nimi zavřela. Útulná malá místnost vyhlodaná do kamene zubem času, či snad mořskou vodou na počátku tvoření světa? Vhodně doplněná o dveře? Jaj, někde je chyba. Žádné dveře tu nejsou. Spíše to vypadá jako by se skála na okamžik rozestoupila a pustila do svého nitra další návštěvníky. Prostor uzavřený, ale díky páru loučí to nebylo tak zlé. Hobit poskočil radostí, když našel v růžku útulnou, malou postýlku. Nedaleko stálo i křeslo hobití velikosti s bílou vlněnou dekou.

Ještě tu schází moje dýmka s tabákem… pomyslel si. Však než stačil dodat:
Ach jo..

Už před ním na malém stolečku ležel oblíbený tabák s dýmkou i dřívko na zapálení. Pohodlně se usadil do křesílka. Zmrzlé nožky přikryl dekou. Zapálil třísku o nedalekou louč, která vrhala teplou zář, přesně takovou, jakou znal ze svého domova. V mžiku už bafal lulku s nadmíru spokojeným výrazem.

„Tak tohle si nechám líbit. Hnedle vidím budoucnost růžověji.“

„Kéž bych mohl říct to samé Felčare.“ povzdechl si člověk. Dvě bledé žárovky spoře osvětlující místnost očividně vydávali více tepla než světla, jak bylo u levných žárovek zvykem.

Přesně jako doma…

Oprýskaná žlutá postel s tvrdou matrací. Rozkývaný stůl s vrzající židlí. Jako strašák pak na něho blikalo oranžové světlo kontrolky monitoru a připomínalo mu kupu nedodělané práce. Klávesnice s myší v šedé barvě dokonale sladěny s obrazovkou, jak bylo u Apple zvykem. Proč pro něj bylo tak důležité mít nejlepší a nejdražší počítač? Nemohl si vzpomenout… Největším trnem v oku mu bylo bílé povlečení na posteli. Připomínalo mu nemocnici, kde strávil dětství. Dlouhá léta si chtěl koupit jiné, barevné. Času však nikdy nezbylo tolik, aby to udělal. Hlasitě vydechl.

„Tak asi takhle žijí lidé.“ zklamaně dodal David.

„O čem to mluvíš? Tohle je můj domov.“ Oponovala dopáleně Estel.

„Vždyť snad vidíte ten umě vyřezaný elfský nábytek. Nevidíš na čem to sedíš Felčare? To je moje pletené křeslo osvětlené jemným měsíčním svitem. Vše zelených a stříbrných tónech přesně tak, jak mám zařízený stromový byt. Jemný koberec spletený z listí. Můj šatník tu také nechybí. Už bylo na čase vyměnit tohle špinavé oblečení.“ otevřela skříň. Hleděla mlčky na své šaty. Něco nebylo v pořádku.

„Co vidíš ty Osiko?“ šeptl hobit.

Víla chvíli mlčky pozorovala místnost. Byla od přírody plachá a měla trochu strach z náhlého zájmu.

„Vypadá to tu jako u nás v lese, když stromy přikryje tmavá noc. Buky se k sobě sklánějí a šeptají si pohádky na dobrou noc. Malý broučci zalézají do spadaného listí. Veverky už dávno spí, ale sovy procitají. Odlétají na lov. Ta noc je tmavá, bez měsíce.“

„Na čem sedím? Je to křeslo?“

„Pod tebou je starý pařez porostlý mechem. Dej pozor na tu myšku.“

„Jakou myš?“ vyjekl.

„Tuhle přeci.“

Hmátla rukou do prázdna na jeho rameni. Mužík rychle vyskočil běžíc co nejdále od neviditelné hrozby.

Malý človíček má strach z takového neškodného zvířátka… pousmála se pokládajíc vyděšenou myšku na zem.

Začali společně přemýšlet nad tím divem. Člověk vidí počítadlo, hobit kouří dýmku, kterou nikdo nevidí. Elfka si přebírá vzduch v domnění, že je to její šatník o víle ani nemluvě. Divná věc.

„A to je jako všechno? Zadání úkolu je to, že máme halucinace? To Příroda nic lepšího vymyslela nemohla? Doufám, že pro mě má něco lepšího.“ bručela Estel.

„Vol dobře svá slova. Není to zadání pranikoho z nás, ale pro tebe. Staré stromy mi vyprávěli příběh o osudovém setkání. První úkol dostává vždy elf.“ špitla Osika do ticha.

„Tak to je skvělé! Mám snad něco vyčíst z hobitova kouře? Nějaký zrytý smysl? Hádanku? Nebo je to jen záminka pro zničení elfů? Už toho mám dost. Celé je to jako fraška. Tak mi to povez rovnou! Tváří v tvář!“

Hněv v elfce rostl. Vždy myslela, že jen ona může zachránit elfí rod před záhubou. Všichni jí to říkali. Podle toho jí přeci dali jméno. A teď? Všechny zklame. Nezvládne to. Něco pokazila. Přehlídla. Nějaké skryté indicie. Musí to tady být!

„Tak mi ukaž co mám dělat!“

Křik nepomohl. Nikdo neodpovídal. Jen hluché ticho. Nevěděli co dělat. Estel běsnila. Snažili se na ni mluvit, ale neposlouchala. Jen pořád mumlala něco o poslání. Zklamání národa a jiných prapodivných věcech. Nakonec začala nadávat v elfském jazyce a to už ji nerozuměli vůbec. Hobit kouřil pomalu svou neviditelnou dýmku. Člověk sledoval drobné hrbolky na kamenné klenbě. Víla visela vzhůru nohama ve vzduchu. Jestli byla na nějakém stromě? Čert ví. Zástupkyně špičatoušců už jen mumlala. Za nedlouho s nepřítomným výrazem usedla na zem.

„Asi jsme odsouzeni k záhubě… Už není jiné řešení. Příliš málo nás je. Ti co zbyli jsou jako já… Myslí si, že jim patří svět. Jen pramálo dřívější moudrosti zůstalo v nás. Ale jak má někdo snášet věčnost? Ostatní národy po tom touží. Říkají si: Musí to být skvělé „žít věčně“! Někdy se mi ale zdá, že je to spíše věčné utrpení. Víte, mám tak ráda koně… Krásná a ušlechtilá zvířata. S tolika už jsem se musela navždy rozloučit. Tolik ztracené krásy… Možná pro elfy smrt nebude utrpením, ale vykoupením z nekonečna, kde je vše prchavé a krátkodobé.“

„Ale vždyť nebude tak zle. Určitě to dobře dopadne jak říkal můj praděd: Nějak bylo, nějak bude.“ Mrkl povzbudivě Felčar na zkroušenou Estel.

„Díky, malý hobitku. Máš srdce na správném místě. Tvůj rod si zaslouží přežít. Už jen kvůli tomu aby mohl dál předávat dýmkové kouření.“ smutně se pousmála. Pozorovala hobitovu dýmku jako by se s ní loučila, ale v tom ji z rozjímání vyrušila víla.

„Přeci není vše ztraceno, ne? Někde musí být něco…Třeba taky pod listem může být schovaný vzkaz…“

„Nehledej to. Vše je ztraceno. Snad si nemyslíš, že důležitý úkol rozhodující o životě a smrti bude schovaný pod tím shnilým listem. Ne, fuj nesahej na něj. Jsi moc hodná, ale to není…“

„Počkat! Co si myslíš o nás o lidech?“

„Co bych si měla myslet? Jste malí a hloupí… no dobrá, nejste hloupí. Některé vaše stroje jsou na opici příliš důmyslné. Třeba ty krabice co máte místo koní. To když jsem viděla poprvé nemohla jsem tomu uvěřit. Třeba ta věcička co máš na stole. Škoda, že nemám víc času ráda bych ji viděla v akci.“

Davidovi bloudila v hlavě spásná myšlenka. Vše začalo pomalu, zlehounka dávat smysl.

„Co tedy teď podle tebe držím v ruce?“

„Takovou tu věc s drátem… nevím jak se to jmenuje.“

Náhle zaznělo hluboké Puk! Ve stropě zela díra. Jen tak se tam šklebila jako by nic. Z ní za chvíli vypadl dřevěný žebřík až o zadunělo. Nejvíce z toho byla překvapená elfka. Těžko říct. Asi si představovala, že se propadne někam do země, nebo náhle bezbolestně zmizí. Žebřík tedy nečekala. To snad úkol splnila? Vždyť žádný ani nedostala. To je divné…

„Jak to?“vypadlo z ní.

„Asi vím… Víš jak jsi mluvila o tom listu? Ty si ho viděla. Nevím proč, ale viděla si ho stejně tak jako můj počítač. Je zvláštní, že jsi ty věci viděla vždy až potom co jsi přiznala, že elfové nejsou tak nadřazení jak jsi říkala na začátku…“

„No jistě! Ty jsi hlava človíčku! Viděla jsi v nás to co jsi dřív přehlížela. Uznala jsi, že si zasloužíme žít dál. Uznala si nás jako sobě rovné. To byl ten úkol: Změnit úhel pohledu. Nesobecky uznat přítomnost jiných národů na zemi.“

„Co tedy bude s elfy? Přežijí?“ ptala se ustaraně Estel. Felčar jen pokrčil rameny.

„Kdo ví?“

1 komentář

  1. Elen
    Bře 25, 2010

    – Hezké až na ty chyby 🙂 jen tak dál.

Odeslat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *