Těžká chvíle – Část prvá

Těžká chvíle – Část prvá

Sedmé soutěžní dílo se právě představuje.

Kdesi daleko a přehluboko v lesní tišině poblíž veliké hory z tmavého kamene udávali se jednoho dne věci velmi zvláštní… Slunce bylo na ústupu však neztratilo svůj zlatý jas. Náhlý, teplý vítr pohladil trávu a ticho přerušili nevídané zvuky.

Klap! Lesní zvěř vylekaně utíkala do svých skrýší. Plesk! Jeleni spěšně ukončili svou odpolední siestu. Bum! Zajíci svou povahou lekaví, vyskočili z trávy ve žhavém úprku. Třask! Dokonce i starý a veverák, který viděl už mnohé divy raději zalezl do bezpečí dutiny stromu.

„Ee?“ vyhrkl jeden ze čtyři náhle zjevivších návštěvníků. Vskutku zvláštní človíček. Inu jako ostatně každý hobit. Světlé, jemně zvlněné vlasy v krátkém sestřihu odráželi slunce natolik, že pod nimi zanikali krásné hnědé oči naplněné tajemství jeho rodu. Dětskou tvář zdůrazňovat knoflíčkovitý nos a malá brada. Grotesknost tohoto človíčka doplňovala bílá košile, upnutá světle zelená vesta a krátké hnědé kalhoty. Malé svalnaté ruce a chlupaté nohy vzbuzovali usměv na tváři každému, kdo ještě nikdy nepotkal živého hobita.

Nejvíce kulil své hnědé oči na hobita zástupce lidského rodu. Člověk obyčejného vzezření. Nevysoké, hubeňoučké postavy ruce i nohy jako párátka. Na hlavě měl dlouhé, tmavě hnědé vlasy pod nimi propadlý bledý obličej. Záda měl ohnuté od častého sezení u kouzelné krabičky, které lidé říkají počítač. Oblečen byl ve své oblíbené teplákové soupravě a ve společnosti hobita necítil trochu nesvůj. Nevěřil na pohádky, báje ani tajemné historky. Jedinou pravdou mu byla věda a internet. O to více byl překvapný, když viděl i svého třetího společníka.

Podle výrazných špičatých uší bylo na první pohled zřejmé, že je to elfka. Modré oči mandlového tvaru. Štíhlá, pružná postava. Na první pohled nemohla patřit k jinému národu. Slušivé, fialové šaty podtrhovali její nadpřirozenou krásu stejně jako její dlouhé černé vlasy. Promluvila jako první.

„To je teda společnost. Pravda, čekala jsem něco víc… Co se dá dělat.“

„O čem to mluvíš? Co se to tady děje? To je nějaký vtip ne?“ skeptický člověk se projevil. „Prosím? Mluvíš na mě? Pche… Nebudu se bavit s někým, kdo si myslí, že jeho předkové pocházejí s opice. Promiň, ale to je pod mojí úroveň.“

„Jak to myslíš? Ty jsi neslyšela o Darwinovy? Je to jasné jako facka! Velký třesk pak…“

„Tak dost!“ přerušil je hobit tenkým hláskem.

„Snad se nechcete nesmyslně obviňovat. Přece víme jaké je naše poslání. Dovolte mi abych se představil“ v jemné gestu provedl obratně úklonu a pokračoval „Jsem Všehovím Mastička z Mezilesí. Kdo jste vy milý společníci?“

Překvapivě po chvíli ticha pokračovala v představování hrdá zástupkyně elfského rodu.

„Jsem paní Estel z Divokých lesů. Věřím, že jsem ten pravý zástupce našeho lidu. Je nad sluce jasné jak dopadne elfká rasa. Jsme dlouhověcí, krásní a moudřejší než tihle.“ Šičkou štíhlého prstu zamíří na člověka.

„Tak vypněte ty kamery. Já už to prokoukl. Kam až může ten zábavní průmysl klesnout? Hrát si na skřítky, trpaslíky a elfy? Nejsem malý…“

„Pokud dovolíš přeruším tě ve tvém projevu.“ pronesl s vážnou tváří hobit.

„Máme jisté poslání. Ať chceš, nebo ne byl jsi vybrán jako zástupce. Pokus uspěješ tvůj rod přežije. Jestli ne lidé zmizí ze světa podobně jako trpaslíci. Věř tomu. Radil bych ti to.“

„To nemůže být pravda!“ plesknutí nepomohlo. Ani štípání do tváře.

„Neber si to špatně. Předem se omlouvám.“ Vrhl se člověk na hobita ohmatal mu uši a zatahal za vlasy až vyjekl.

„U Velkého Pytlíka co to děláš? Teď už mi konečně věříš? Vy lidé jste hrozní na co si nesáhnete to neexistuje. Představíš nám konečně své jméno ó tajemný? Mohli bychom se pohnout trochu dopředu.“

„Jmenuji se David bydlím v Olomouci. Nejsem nijak výjimečný. Proč tu jsem já a ne nějaký Američan? Ti to vždycky všechno zachrání aspoň ve filmu…“ smutně hledí do země.

„Hochu tady nejsi ve filmu. Sice nevím co to je, ale je jen tady a teď. Ty nevíš nic o svém poslání?“

„Ale vím… Otec mi o tom vyprávěl, když jsem byl malý. V té době jsem mu věřil, ale po tom co zemřel a neodnesli ho víly na křídlech…“

„Víly? Kde vlastně je víla?!“ elfka se probrala ze snění.

Tmavý plášť noci pomalu halil mýtinu před jeskyní. Tři návštěvníci marně hledali zástupce lesních vil. Zoufalství narůstalo. Víly přeci nezmizeli jako trpaslíci. Nebo snad ano?
Hobit Všehovím, který se nechal jmenovat Felčar, byl přesvědčen, že je to první zkouška. Otázkou je jestli nechají vílu napospas osudu, nebo ji najdou. Zatímco elfka přesvědčovala ostatní, že je zbytečné vílu hledat. Přeci si poradí sami, ne? Co, když mají ukázat svoji sílu a odhodlání tímto rázným činem. Pro záchranu svého národa přeci obětují cokoli. Není to tak?

„Kdepak. Není hezké někoho nechávat v nesnázích. Určitě ji musíme najít.“

David souhlasil s Felčarem. Přeci nenechají člověka…Teda pardon vílu v nesnázích. Taková křehká stvoření si přeci nemohou pomoci sami.

„Myslím…“ zahuhlal člověk, ale hned byl přerušen okázalým elfským smyslem pro humor.

„No, né! Ono to myslí? To je na opici přímo geniální.“

„Estel. Hm… Neznamená to ve vaší řeči naděje? Zatím té víle moc naděje nedáváš. Je aspoň v koutku tvého pyšného srdce soucit?“ elfka odzbrojená hobití moudrostí odvrátila zrak.

„Co jsi chtěl říct človíčku? Posloucháme.“

Davida překvapila náhlá změna v Estelině chování. Chvíli mu trvalo než našel slova a myšlenky své úvahy.

„Víte, když chcete někoho najít musíte myslet jako on. Takže lesní víla. Em…Určitě bychom ji neměli hledat na louce, nebo na téhle mýtině. To zatím nikam nevedlo. Její přirozené prostředí je les. Žije v ústraní. Nechce být viděna. Hledal bych ji někde v křoví, nebo na stromě.“

„To zní rozumně. Prosím Estel podívej se do korun stromů. Pro tvé mrštné tělo to nebude problém. My s Davidem prohledáme křoví.“

Hledali a hledali. Procházeli les v blízkosti jeskyně. Nepostupovali hlouběji do lesa, aby se neztratili. Už ani nedoufali, že vílu najdou však starý les jim vydal své tajemství.

„Mám ji! Je tady na stromě. Pojďte mi na pomoc.“

Stěží viditelná, zelená útlá postava seděla na stromě. Bez hnutí jen strnule hleděla před sebe. Jen bystré elfí oči ji mohli vidět. Estel ji opatrně chytila pod rameny a podala ji Davidovi. Společnými silami donesli vílu ke skále. Co teď s ní? Společníci si nevěděli rady. Felčar na ni soucitně hleděl. Věděl jaké to je žít v utajení. Celý jeho rod už dlouhé staletí roky bojoval o přežití ve stínu stromů a ve svých norách pod zemí. Očima těkal po jejím těle. Musel přiznat, že její mimikry byli dokonale. Dokonce i v trávě se ztrácela. Dlouhé, zelené vlasy připomínali mech. Její kůže byla zešedlá jako kůra osiky. Nejvíce ho zaujal její šat spletený ze stébel suché trávy. Však hnědé oči ne a nese pohnout. Pohladil ji po vlasech pomalu zašeptajíc: Vzbuď se dcero lesa. Vzbuď se!

Vzduch se zatetelil. Šedá mračna dala prostor dosud skrytým hvězdám, které nyní nadpřirozeně zářily. Stříbrný měsíc svlékl svůj nevýrazný šat a tajemně ozářil mýtinu novým, jasným svitem. Tenký paprsek jako prst sestoupil z oblohy směrem ke spící víle. Dotkl se šičky jejího nosu. Zmizel. Nebe opět potemnělo. S úžasem hleděli na ty náhlé změny. Nevěřící člověk konečně naplno uvěřil. Elfka sklonila hlavu v pokoře a hobit? Ten se smál zvonivým smíchem protože víla zamrkala očima, vstala, promluvila.

„Děkuji vám. Nevěřila jsem, že mě zachráníte. Mé jméno je Osika podle stromu ze kterého jsem se zrodila.“ Udivení zástupci národů postupně představili svá jména a zvědavě se ptali: Co se stalo?

„Nemohu vám to říct. Sama to moc nechápu. Vím, že mě vybrala, ale o tom co se stalo od té doby co jsem opustila svůj kraj nic nevím. Ráda bych něco pověděla, ale nemám co říci…“

„Počkat… Kdo tě vybral? Já o nikom nevím. Kdo to je?“ překvapené tváře hledí na člověka. Jediný, kdo mu odpoví je lesní dívka.

„Vybrala nás matka příroda. To ona chce od nás důkaz, že ji milujeme a ctíme. Sleduje naše kroky a počínání. My všichni jsem její děti. Vidíš svou podobu v elfské tváři? Dokonce i drobní hobiti mají s tebou společné rysy stejně jako my víly. Je to důkaz, že jsme bratři a sestry.“

Udivený David zachmuřeně přemýšlel. Vše co doposud znal ztratilo smysl. Vzpomínal na otcovi příběhy o tajemných neviděných tvorech. Bylo mu líto, že tu nemůže být s ním. Určitě by si věděl rady více než on Hluboký nádech zastavil tok nežádoucích myšlenek.. Vnitřní boj sváděný v jeho mysli ustal. Přestal se hrbit a hrdě zvedl hlavu. Vědomí důležitosti poslání pohnulo skálou. Zaskřípala. Otevřela své nitro plné světla. Nyní mohli vyvolení naplnit osud svého národa.

3 komentáře

  1. Bilkis Blight
    Bře 4, 2010

    – Zajímavé. Příběh je pěkný, zpracování trochu pokulhává, teď myslím, co se gramatiky týká, slohově je to dobré. Při čtení mě dost rušily chyby a překlepy, ale všechno se dá vypilovat. 🙂

  2. Lerilaine
    Bře 4, 2010

    – Také jsem zezačátku hodně skřípala zuby nad gramatikou, ale postupem času přestaly být chyby tak výrazné. Opravdu se mi líbily všechny ty obraznosti, zvláště, když hobit probouzel vílu. Jsem zvědavá na pokračování, ale doporučuji autorovi zjistit si něco alespoň o shodě přísudku s podmětem 😉

  3. Isabella
    Bře 5, 2010

    – Mno. Tak až na tu gramatiku, ze které mi místy trnuly zuby, je to pěkné a celkem zajímavě zpracované. Ale na ty chyby fakt pozor. Například "její mimikry byli dokonalé" a tak dále.
    Jinak ale chválím.

Odeslat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *