Čtyři rasy vhodné k vyhynutí – 1. kapitola

Šesté soutěžní dílo se právě představuje.

Vyšší moc se posadila, podrbala se na hlavě a zamáčkla veš. Zívla. Neobtěžovala se ani zadělat si rukou ústa. Rozhlédla se po okolí. Neviděla však nic zajímavého. Svět rádoby inteligentních ras by po několika tisíciletích znudil úplně každého.

„Ňauuu?“ Zničehonic se ozvala do této chvíle neviditelná zrzavá koule, která si právě protahovala své čtyři tlapky a ocásek.

„Prrrrrrsk!“ Kocour se zničeně otřepal.

„Cože? Třicet tisíc?“ Vyšší moc znaveně povstala. Odrbala ze sebe zbytky mechu, různých kapraďorostů a jiných travin.

„Gllll, glum, glum, gill….,“ z miniaturní pukliny se právě vynořil Guláš. Zamrkal mastnými oky a nepřátelsky si měřil Vyšší moc.

„Ňau!“ Kocour souhlasil.

„Na to tedy zapomeňte, oba!“ Vyšší moc uraženě nafoukla tváře. Neúspěšně se pokusila nakopnout Guláše do párku.

„Prrrrsk! Mňau!“ Kocour se naježil. Chystal ke skoku.

Guláš se stáhl a hrozil svými chilli papričkami.

Vyšší moc zjistila, že proti takovéto přesile prostě nemá šanci. S brbláním tedy vlezla do nedalekého potůčku. Celá se vykoupala. Jakoby zázrakem se z ní stala celkem pěkná ženská s černými vlasy a dobře tvarovaným tělem.

„Ňau…,“ ozval se Kocour.

Guláš zamrkal jedním okem.

Vyšší moc se oblékla do šatů s hlubokým výstřihem, zapálila doutník a vyfoukla kouř.

Nosatá elfka netrpělivě podupávala nohou. Nakonec popadla svou harfu. Vybrnkala pár tónů. Začala zpívat.

„Ááááách! Vykřikla víla a zacpávala si uši svými drobounkými pěstičkami.

„Ajajaj,“ ozvala se hobitka. Na chvíli se probrala z alkoholického oparu. Zamrkala svýma kdysi svůdnýma očima a raději znovu upadla do hlubokého bezvědomí.

„Do prkýnka! No počkej, já ti ukážu!“ Lidská žena si vykasala sukni, sundala snad sto let starou botu a mrskla s ní po elfce.

„Aůůůůů,“ lesní žena ublíženě zavyla. Nenávistně sledovala svou sokyni.

Nikdo neví, jak by tato hádka pokračovala dále, kdyby se na nejvyšším šutru náhle nezjevila Vyšší moc s Kocourem na rameni, Gulášem za opaskem a doutníkem v puse.

„Kocoure! Kolikrát ti mám říkat, že máš občas vybrat nějakého toho chlapa! Vypadá to tu jak na sletu čarodějnic!“

Dívčina, jejíž nos byl všude pět minut před ní, překvapeně zastříhala ušima, víla vytáhla své ruce z vnějšího ucha, hobitka škytla a popadla svou láhev piva, aby ji bránila zuby nehty a lidská ženská si začala zouvat druhou botu.

„Ehm… asi bych se měla představit,“ začala inteligentně Vyšší moc. Vytáhla doutník z úst. Drsňácky ho položila za ucho. „Můžete mi říkat jakkoliv, ale nejlepší bude, když mne budete oslovovat má paní, prot…“

„Má paní, jo?“ Ušklíbla se ženština z lidského rodu. Bojovně založila ruce v bok.

Guláš pobaveně vyhodil dvě brambory do vzduchu. Kocour naježil hřbet.

„Co ssse bude dddííít?“ Strachy počůraná víla se stydlivě zeptala.

„Každou z vás čeká jeden přetěžký úkol. Když ho nesplníte, vaše rasa vyhyne,“ pronesla Vyšší moc nevzrušeným hlasem.

Všechny čtyři děvčata zapomněla na své dřívější neshody. Krčila se k sobě.

Kocour naposledy prskl a zmizel někde za skalami. Guláš vtekl do nejbližší pukliny. Vyšší moc se pobaveně šklebila. Strčila si svůj doutník znovu do pusy a labužnicky přivřela víčka. Seskočila z šutru.

„Dáme se do toho, miláčci!“ Vyšší moc si utřela zpocené dlaně do šatů. „Musíte napřed společnými silami splnit jeden úkol. Když se vám to povede, moji asistenti otevřou skálu. Když ne….,“ pokrčila rameny.

„Ccco mmáme dddělllattt?“ Nikým nevyzvána ozvala se víla.

„Teď jsem to chtěla říct,“ zamračila se Vyšší moc. Vyfoukla zbytek kouře. Doutník típla o vlastní předloktí. „Je to jednoduchý. Každá z vás si překousne žílu na ruce a pokropí krví ten šutr, na kterém jsem stála.“

Víla omdlela.

„Kdo začne?“ Vyšší moc se zvědavě zeptala.

„Ty se kousat nebudeš?“ Vypískla hobitka směrem k Vyšší moci.

„Proboha proč? Já jsem pouze nestranný pozorovatel,“ pobaveně se Vyšší moc usmála. „Tak začněte, konečně. Jo, a abych nezapomněla, probuďte tu statečnou bojovnici,“ jemně nakopla vílu. Vyčerpaně se svezla na zem.

Ta lidská potvora šlohla zbytek piva své hobití přítelkyni, která tuto obrovskou ztrátu vzala celkem v pohodě. Pouze se pokusila jisté osobě vyškrábat obě oči, dokud nebyla umravněna několika pohlavky.

Není nic horšího než zvětralé pivo, které pomalu stéká po zádech. O pravdivosti těchto několika málo slov se záhy přesvědčila nebohá víla. S prskáním, kterým věrně napodobila Kocoura, se probrala. Strachy nemohla popadnout dech. Její malé srdíčko bilo jako o závod.

Elfka se nadřazeně na své společnice usmála. Její zuby začaly házet prasátka všude okolo. Divoce zavýskla a zanořila své tesáky do ruky. Krev jí stékala po bradě. Setřela ji prstem. Milovala tu nasládlou chuť. No konečně! Žíla! Krev vytryskla proudem a pokropila kámen, který zezelenal. Elfka ustoupila a s nepřítomným výrazem v očích lačně sála svou vytékající krev.

Nyní byla k šutru, i přes svůj marný odpor, přišoupnuta víla. Zavřela oči. Nesnášela pohled na krev. Přiložila ruku k puse, kterou otevřela. Na poslední chvíli zaváhala. Snad to chtěla vzdát. To však nedopustila elfka. Bez jakéhokoliv varování k ní přiskočila. Chytla ji za ruku a rychlostí blesku ji vrazila víle do úst. Ta začala plakat. Žíla však byla probodnuta. Krev stříkala všude okolo. Kámen zmodral. Víla si tiskla ranku, vyplivla dva zuby a šla se vybrečet do koutku.

S hraným sebevědomím se ke kamenu přiřítila lidská žena. Jen tak letmo se kousla. Vytekla jedna kapka krve. Elfka se rozesmála. To bylo na tuto dámu moc. Kousla se pořádně. Natrhla si šlachu. Krev se řinula proudem. Kámen zčervenal. S bezvládnou rukou šla utěšovat vílu.

Hobitka byla stále pod parou, což bylo pro ni vyložené štěstí. Bez cavyků se pokusila kousnout. Netrefila se. Ukousla si špičku jazyka. To nic, pomyslela si. Druhý pokus. Tentokrát se trefila. Kámen zežloutl.

Vyšší moc se s trhnutím probrala. Pokynula rukou. Guláš vytekl na povrch, aby promazal svými mastnými oky všechny panty. Zatáhla za kladku, která byla dobře skryta v nedalekém houští. Ozval se klapot. Kolečka se začala otáčet. Vzduch se naplnil marně skrývaným očekáváním.

Skála se otevřela. Kocour vysypal na přítomné dva pytle mouky, aby napodobil tajemnou mlhu. Všichni se začali podobat strašidlům.

„Tož bando, dovnitř!“ Zavelela Vyšší moc.

„Prrrrrrsk,“ Kocour se poškrábal tlapkou za uchem. „Ňau?“

„Běž si namočit hlavu do sněhu! Měla jsem si vybrat lepšího pomocníka!“

„Gllll, gllllllll, glum, glum, glum,“

„No jasně, ty aby ses ho nezastával!“

Všechny čtyři ženštiny, které byly z tohoto tajemného rozhovoru vynechány, se po sobě dívaly pohledem, který říkal: „Tak tady někdo zřejmě nebude normální. Co kdybychom vzaly roha?“

Nicméně než kterákoliv holčina stačila tuto myšlenku formulovat nahlas, byla popadnuta za límec a bez slitování hozena dovnitř. Nestranný pozorovatel by si je mohl snadno splést s dělovými koulemi.

Ihned po překročení té tajemné linie se náhle rozsvítily všechny pochodně. Pravda, dobrá polovina jich po pár vteřinách s prskáním zase zhasla. Vyšší moc se mračila na Kocoura, který bojovně vysunul drápky. Guláš zformuloval svým párky a jednou chilli papričkou velmi sprosté gesto. Vyšší moc si této povedené dvojice přestala všímat.

Svou pozornost upřela na klubko loktů a nohou. S mírným povzdechem každou přítomnou dámu s trhnutím zvedla na nohy. Když všechny dívky byly schopné alespoň trošičku vnímat, promluvila: „Dámy, připravte se. Za chvíli jedna z vás bude plnit první úkol!“

Guláš se vnořil do skály, aby nachystal všechny pomůcky. Víla vyjekla čirou hrůzou. Mouka se konečně usadila. Vyšší moc pouze povzdechla nad tou spoustou práce, která ji čeká.