Příběh dnešní doby
Příběh, který se mohl, ale i nemusel stát. František Kedlubna nevěděl coby. Má jít nakoupit? Nu, proč ne. Stejně neví co s časem a nějak by se zabavit měl. Převlékl se z tepláků do slušivého oranžového trička s nápisem „Chci tě“ a upnutých džínů. Nenosil je proto, že by byl in, ale protože se v nich cítil dobře. A musím říct, že i dobře v nich vypadal. Úplný štramák. Trochu se učesal, do kabely dal peněženku a kapesníky, šup a vyráží se koukat po obchodech. Vyšel ven, rozhlíží se, jestli neuvidí některého svého známého. Pražské ulice jsou ale v této čtvrti liduprázdné. Smutně si pohvízdl, nadskočil a razil si to na tramvaj. Měl dobrou náladu, dneska se mu zdál nádherný sen. Přinášel mu tušení, že se stane něco krásného, něco, na co jen tak nezapomene....
Ďábelská hra
Tuto povídku jsem psala v před Mikulášské náladě, kdy můj mladší bráška donesl domů za úkol do slohu napsat vyprávění na téma „Mé setkání s Andělem, čertem a Mikulášem.“ Nechala jsem se inspirovat, snad jen s tím rozdílem že má povídka nemá s Mikulášem nic společného. Boj mezi Andělem a Ďáblem o lidské duše zde na zemi …Žena pomalu kráčela temnou ulicí. Světlo z pouličních svítilen se odráželo v jejích uhlových vlasech. Krásná, ďábelsky krásná. Muž za oknem oprýskaného domu řve na svou ženu, bije ji, sotva se udrží na nohou, opilec. Kráska na ulici se rozesměje, v rudých očích jí zajiskří. Pošle dvojici polibek, proplouvá vzduchem až se vtiskne na tvář obou lidí. Manželka za oknem se ještě více rozkřičí, mrskne po svém muži ovladač na televizi....
Rovni až před Bohem
Za zády mi zněl umíráček a já už raději típl cigaretu, abych neschytal příliš káravých pohledů. Dnešek moc smíchu a radosti neskrýval. S autem jsem stál vedle kostela, do kterého plynul dav v černém. Viděl jsem spousty vzlykajících ženušek, zavěšených do svých mužů, kteří nesli po rukách smuteční kytice. Dnešek asi nikomu z nás tady nepřišel veselý, ale já byl na tohle dávno zvyklý. Pokud nechcete většinu svého života vidět uplakané lidi, nedělejte v pohřební službě. Ale někdo to dělat musí. Jsem vcelku povaha klidná, která se s faktem jménem Smrt už smířila. Jen dělám práci, jako každou jinou, i když se nad tím leckdo ošije, když mu řeknu, že jezdím s pohřebákem. V zrcátku jsem si upravoval kravatu a schoval si krabičku do kapsy u kalhot. Můj parťák mě nerad...
5. kapitola – O krvi a jiných věcech
„Ty, Velvriku, co je to ta Jiskra Slunce?“Jeli už několik hodin, ale zatím od té chvíle, co léčitelka dokončila portrét její matky, nepadlo ani slovo.„Je to dlouhý příběh…“„Času dost.“„Tak dobře. Před mnoha a mnoha lety začalo Nesvětlo sílit. Lidé zapomínali na Vládce Slunce i na jeho Otce a Nesvětlo a jeho služebníci vládli zemí. A v těch zlých a temných dobách žila dívka jménem Esigne. Nebyla ani urozená, ani výjimečná, takových jsou tisíce. Až na to, že byla vyvolena k záchraně země. Vládce Slunce jí přikázal, aby putovala sedm dní na východ od Slunečního paláce, tam že najde bílý dům. Poslechla ho a vstoupila do toho domu. V poslední místnosti našla Jiskru Slunce. Nepovím ti, co to je, protože to nikdo kromě...
Můra a motýl
Barbara Arianne Lecter, Zmijozel Těžké bílé chomáčky mlhy se líně povalovaly nad zemí. Vzduch byl mrazivý a bodal do plic každého, kdo se nadechl. Většina lidí byla doma, u teplých krbů a sálajících kamen, ale ne každý měl domov a ne každý si mohl dovolit takový luxus. Amanda kráčela pochmurným soumrakem, země jí pod nohama jemně křupala. Možná, kdyby tenkrát nebyla hrubá, kdyby se jí podařilo situaci zvládnout jinak… Nechtěla to udělat, ale měla na výběr? Došla k zdobené mahagonové brance. Na okolních sloupcích poblikávaly lucerny, kolem kterých se třepotaly desítky nočních motýlů. Amanda je s úžasem sledovala. Nevadí jim, že nemají barevná křídla, nepotřebují je. Jsou to noční tvorové – stejně tak jako kdysi bývali i oni. Jediný rychlý pohyb stačil...