bingo

Dnes to nebude lehký příběh. Bude smutný. Moc smutný. Kdo nerad smutek, prosím, nečtěte dál.

Tento příběh vypráví o třech ženách a jednom pokoji. Na oddělení vládl obyčejný každodenní ruch a shon, sestry a ošetřovatelky pobíhaly sem a tam, všude okolo vonělo prádlo a dezinfekce. A pak tu byly ještě vůně, které jste necítili nosem, ale srdcem. Strach, bolest, beznaděj. Každodenní boj o přežití, boj s nemocí, boj s bolestí, se samotou. A to vše se střídá a prolíná s čím dál větší intenzitou a pravidelností, až se dech zadrhává a srdce trne bolestí a lítostí.

Byl ledový podzimní den, slunce zářilo a prudký vítr přivlál mrazem zkřehlé padající listí stromů Zapovězeného lesa až sem na famfrpálové hřiště, kde vířilo v pestrobarevných kruzích.

Vysoko na obloze poletovali bradavičtí studenti na košťatech, a ti mudlovští zase na ultramoderních mudlovských dronech.

Byl rok 2224 a Mezinárodní zákon o utajení kouzel už byl dávno zrušen. Všem zklamaným mudlovským dětem, kterým nikdy nedošel vysněný dopis z Bradavic, bylo dnes v Bradavicích nabídnuto místo v nové páté mudlovské koleji, v Mudlovědu. Samozřejmě, že nemohly chodit na hodiny přeměňování či kouzelných formulí, protože na ty je potřeba fungující hůlka, navštěvovaly ale hodiny lektvarů, kde se učily podle receptů připravovat různé lektvary, nebo chodily na hodiny starodávných run, astronomie, bylinkářství a péče o kouzelné tvory.

Kolejní závěs se zachvěl. Upoutalo to Tulipy pozornost, protože ta těžká sametová látka se normálně nepohnula ani když člověk chtěl, natož takto sám od sebe. Zastavila se u chodby vedoucí z kolejní místnosti kousek před závěsem a snažila se vnímat okolí. V první chvíli jí nepřišlo nic podezřelé nebo jinak, ale za chvíli ucítila zřetelné teplo nalevo od sebe. Podívala se tím směrem a po chvilce ji udeřila přes nos jasná santalová vůně.

„Kam si myslíš, že jdeš, Pompono?" Promluvila směrem, kde stála spolužačka pod neviditelným hábitem.

„Á, jak to, že na mě vždycky přijdeš?" Řekla s velkým rozladěním v hlase Pompona.

Slunečný den končí, paprsky zapadají a já se šinu velmi pomalu polní cestou, která se vine od vesnici k vesnici. Nikde nikdo a v dáli zapadá slunce, mraky ho ochotně schovávají a poslední paprsky mi oranžovými odstíny dopadají na kůži a zahřívají mě. Vzduch vane však čerstvý, není takové to parné dusno, ale předpokládám, že to v létě teprve přijde. Toto mám na jarních dnech nejraději. Pramen vlasů, který mi vítr češe, si zastrčím za ucho. V ruce svírám květiny, které jsem natrhala po cestě a svázala je do úhledné kytice. Kéž bys jen viděla, kam jsem až došla. Kam až bych došla, kdybys tu byla se mnou?

Pořádně nechápal, co se děje. Na pokraji zhroucení sledoval Isabellu, jak se její pečlivě vytvořená maska pomalu hroutí. Do jinak klidné tváře s bojácným a stydlivým výrazem pronikl chlad a vypočítavost. Drobné rty se jí zkroutily a ty jindy vykulené modré oči se přimhouřily.

Bylo to, jako by se mu do mozku zabodlo tisíc drobných jehliček. Bolelo to všude, tak moc, že skoro nevydržel stát. Všechen ten oheň, kterým Isabellu obklopil, beze stopy zmizel, ale ta bolest pokračovala. Musela to nějak dělat ona.

Někde v dálce se ozvaly hlasy. Isabella na chvíli vzhlédla a bolest náhle přestala. Sebastian přerývaně dýchal a snažil se přijít na to, co se stalo.

Jen zlehka přivřít oči, na chvilku se zasnít. Na chvíli nemyslet na práci. Svíčka na stole v sesterně pomaličku, tiše dohořívá. Otočím k ní hlavu. Je opravdu jako malá světluška, třepotá se, zlehka světélkuje. Je plná naděje. Přemýšlím, jak je život pomíjivý. Lidé přicházejí, odcházejí, rodí se…

Prosila jsem na kolenou. Slzy se mi řinuly po tvářích, ruce jsem měla sepjaté, obětina na oltáři přede mnou lákavě voněla.
Zjevila se.
"Dám ti, oč žádáš. Bude žít."
Nemohla jsem se jí podívat do tváře. Koukala jsem na božské prsty u nohou, čelem se jich div nedotýkala.
"Děkuji, děkuji." Jiného slova jsem nebyla schopna.
"Má to ale cenu."
"Cokoli!" Byla jsem si tím tak jistá! Jaký smysl by měl život bez něj?

Barnabáš byl na první pohled obyčejným chlapcem, který si poklidně žil svůj život a nikomu se nezdálo, že by se mu dělo něco ošklivého.

Ve škole se usmíval, bavil se s přáteli, dokonce často nahlas zpíval společně s jedním z jeho spolužáků. Vůbec to nevypadalo, že by si procházel peklem. Ani nikoho z kamarádu nenapadlo, že by si mohl jejich kamarád procházet těžkou životní situací.

Paprsky slunce lehce polechtaly po tváři dívku, která svůj čas trávila v lučním kvítí. Zcela automaticky zaplétala věneček z pampelišek, ale své počínání si příliš neuvědomovala. Necítila ani jemný poryv vánku, který si pohrával s jemnými vlásky, co jí vypadly z culíku. Po noze jí lezla beruška, ale nic takového pro ni nebylo důležité, protože byla ponořena do svých vzpomínek.

Na místě, kde svou lásku poprvé potkala, vzpomínala na chvíle plné radosti, ale i smutku, jež jejich společný život provázel. Jedna vzpomínka za druhou lechtala její vědomí a vytvářela na jejím obličeji buď úsměv nebo zamračenou grimasu. S každou další pampeliškou ve věnečku si vybavovala další a další část svého života, který sdílela až do minulého měsíce se svou láskou z dětství.

Obloha potemněla a vítr nadzvedl listí rostoucí v malebné zahradě. Byla krásně udržovaná, opečovávaná s velkou láskou. Všechny růžové keře byly pečlivě zastřižené, záhonky čerstvě odtrhané od plevelů. V zahradě dominovala velká hrušeň. Že byla hodně stará se dalo poznat podle velmi silného kmene. V jeho korunách hnízdila jedna osamělá pěnkava. Neklidně přešlapovala ve svém hnízdě. Cítila až ve svých kostech, že se něco blíží. Cítila ve vzduchu zvláštní brnění, jako kdyby přicházela změna. Jen netušila, jestli se jedná o něco pozitivního nebo hrozivého. Oblaka začala tmavnout a těžknout. Pěnkava zatřepotala svými křídly, když na ni dopadly první velké těžké kapky. Déšť. Na ten byla zvyklá.