bingo

Bylo nebylo, v dobách tak dávných, že už to snad ani není pravda a nebo jak by řekly naše prabáby – za starých časů, žil za kouzelným lesem mladý čaroděj Arion. Žil v chaloupce po rodičích sám. Táta mu zemřel při pohraničních šarvátkách s obry, když byl ještě malý chlapec. Vychovávala ho maminka, ale byla už dlouho churavá a její léčitelské schopnosti nestačily. Arion tak osiřel. Než zemřela, stihla ho naučit rozličná kouzla i poznávat byliny a vařit odvary. Ale věděl, že potřebuje něco víc. A tak si jednoho dne sbalil hůlku, několik čarodějných spisů a maminčin medailonek a vyrazil do světa.

Jemné bílé prsty sevřely figurku krále, a přesunuly o tři místa doprava. Po jeho levém boku stanula věž. Malá rošáda.

„Ale drahá,“ ozvala se protihráčka, „není to trochu předčasné? Vždyť ho ani náznakem neohrožuji.“

Paní se usmála. „Zatím ne, sestřičko. Zatím ne.“

„Chtěl bych se podívat do vesmíru,“ oznámil Jirka.

„Už je to tady zase,“ pomyslela si maminka, která právě umývala nádobí po večeři. Zastavila vodu a oklepala ruce od jarové vody do dřezu. Otočila se, a před sebou spatřila svého osmiletého syna v modrém pyžamu s potisky pestrobarevných planet…

Célene stála před zamčenou bránou, a dívala se skrze ní na dům, ve kterém se pořádala oslava. Stála tu už skoro celou hodinu, ale nikdo jí nepřišel otevřít. Viděla světla v oknech, kde se tu a tam mihly známé, rozjařené tváře. Zvonila na ně. Volala na ně. Věděla, že jí slyší, vidí. Že o ní ví. V hlavě jí stále dokola zněl hlas jejích kamarádek. Přijď dnes večer na oslavu. Jsi zvaná. Vážně tě chceme vidět. Budou tam všichni. Bude to skvělé! Užijeme si to! A teď tu stála. Osamělá a zrazená. Tohle je vážně krutý vtip, došlo jí to. Měla to pochopit hned, když jí se smíchem zvaly.

Bolest jsem necítila. Aspoň to mi zrcadlo dopřálo, bezbolestnou smrt. Mé tělo bezvládně leželo na zemi. Všimla jsem si zašité ponožky, která mi vyčnívala z boty. Můj poslední pohled patřil obrazu v zrcadle. Stála v něm moje prabábi a usmívala se. V obličeji se jí zračilo mlhavé zoufalství. Viděla snad to, co jsem udělala?

Stoupla jsem si k zrcadlu a položila na něj ruku. Překvapilo mě, že jsem se ho mohla dotknout, i když jsem byla pouhým stínem.
Odraz v zrcadle se zavlnil a já propadla za jeho oponu.

Neviditelná síla se mě snažila odtrhnout od přízraku. Zavřela jsem oči a přitiskla ho pevněji k sobě. Slyšela jsem, jak mi nad hlavou burácí hromy. Něco se blížilo. Něco zlověstného, co nutilo mé smysly, mít se na pozoru. Zhmotnělé ruce mě obejmuly, jako kdyby se snažily skrýt mě před tím nebezpečenstvím, které se blížilo. Zdálo se to nemožné, ale přísahala bych, že jsem pod jeho kůží cítila bít srdce. Přízrak se změnil. Na své tváři jsem cítila padající déšť, a když se má víčka otevřela, i přes tu zuřící bouři jsem jasně viděla do očí toho cizince. Odráželo se v nich tolik emocí, které jsem neuměla pojmenovat. V momentě, kdy jsem mu chtěla položit ruku na tvář, se to stalo. V nestřeženém okamžiku mě ta neviditelná síla odmrštila pryč.

Zelený smaragd na hrudi mě hřál, zatímco jsme procházeli Temným hvozdem. Pohybující se přízrak vedle mě nic neříkal. Mířil do hlubin lesa a zelený drahokam ho ochotně následoval. Já jsem ho ochotně následovala. V hlavě mi vířilo spoustu myšlenek. Nevěděla jsem, co se stane a jestli tohle vůbec přežiju. Nejsmutnější na tom všem bylo, že by moji smrt nikdo neoplakal. Jestli totiž zrcadlo ukazovalo pravdu, moje prabábi byla dávno mrtvá. Mrtvá. To slovo se mi převalovalo v myšlenkách a trávilo veškeré mé naděje. Přála jsem si věřit, že se s prabábi ještě uvidím, ale nakonec mě ten skličující pocit ovládl a z mých úst se vydral stén bolesti.

Když jsem se probrala, cítila jsem, jak mě do obličeje pálí ostré sluneční paprsky. Slunce jsem milovala, ale teď se mi ostře a bolestivě zabodávalo do kůže, až jsem musela ucuknout a svalit se z postele na zem. Ten chlad kamenné podlahy jsem uvítala. Spokojenost však neměla trvat příliš dlouho, protože mi docházelo, že jsem se nacházela v místnosti, kterou jsem neznala. Srdce mi v hrudi poskakovalo příliš rychle. Měla jsem strach. Kde to jsem? Jak jsem se sem dostala? Nepamatovala jsem si nic. Proč jsem viděla svého prapradědečka? A kam se poděla moje prabábi? Při vzpomínce na její obličej se mi stáhlo hrdlo úzkostí. Moc dobře jsem nyní chápala, že příběh, který mi vykládala, nebyl vymyšlený. Byla to pravda. Jaký však bude mít dopad na můj život, jsem ještě nevěděla.

Temný hvozd bylo místo, které navštívilo jen velmi málo smrtelníků. Říká se, že ti, co hvozd navštívili, se již nikdy nevrátili. Není to tak, že by nechtěli nebo je snad čekalo nějaké nebezpečenství, i když ani to nejde vyloučit. Je to tím, že jakmile se dotkla lidská noha půdy, kde Temný hvozd začínal, vzplála kolem něj vysoká ohnivá hranice, která plála několik let. Tuto hranici nešlo žádným způsobem překročit. Moje brabábi říkala, že ale jeden způsob byl, a že právě její otec před mnoha lety tento způsob odhalil. Moje brabábi mi ten příběh vyprávěla. Jednoho dne do mých rukou vložila krabičku, která na světle perleťově zářila. Byla opravdu nádherná, ale nic se nevyrovnalo tomu, co leželo uvnitř ní. A tehdy začala prababička vyprávět příběh svého otce.

Melichar seděl na zápraží svého domu. Díval se zasněnýma očima daleko do dálky a bylo patrné, že jeho mysl byla daleko v hlubinách jeho duše. U nohou ležel jeho věrný společník.

Čas odměřoval dny i měsíce od okamžiku, kdy se vrátil se svým kocourem zpět domů. První dny nebyl schopen únavou nic, než sedět u roztopeného krbu a nečinně pozorovat plameny, pohlcující velká polena. Byl tak promrzlý a po roce, co ho provázel výhradně živel vody, byl vděčný teplu a suchu.

Kdybychom v tuto chvíli dokázali vidět do jeho hlavy, asi bychom věděli, kam se jeho příběh ubíral.