bingo

Princess dopověděla poslední příběh. Měla dobrý pocit. A to nejen proto, že společně s přáteli splnili faunovo přání a převyprávěli mu tolik příběhů, kolik se jen dalo. Ale také z toho, že překonala sama sebe a napsala tak dlouhé příběhy jako nikdy předtím.

Byl sychravý podzimní den a v pražských uličkách bylo chladno. Lidé prožívali svůj každodenní život a nic jiného nevnímali. Chodili, jak těla bez duše. Stroje. Osm stupňů nad nulou, prohlásil kolemjdoucí a vytřeštil na mobil oči, to abych umrzl. Pravdu měl, přitáhla jsem si šálu ke krku a upil ze svého termo hrnku. Horký čaj s citronem se mi rozlil celým tělem, bylo takové chladno, že jsem cítila každou jednu kapku, která mým tělem postupně prostupovala.

Dneska mě čekal důležitý den. Stála jsem před pekařstvím na Strossmayerově náměstí a přemítala o dnešních přijímačkách. Nevím, jak to dopadne, mám strach, ale to snad zvládnu. Podala jsem si přihlášku na filosofickou na Karlovku, nervy mám v kýblu, alespoň ten čaj mě trochu uklidňuje.

Byla jedna malá vesnička uprostřed rozlehlého lesa, kde žilo jen pár desítek lidí. Vesnička byla známá pro své krásné přírodní scenérie a klidnou atmosféru. Mezi obyvateli však také kolovala pověst o tajemné hře, která se měla odehrávat jednou za rok, právě v den letního slunovratu. Tato hra byla ojedinělá událost, která vesničku provázela po celé generace. Nikdo nevěděl, kdo hru pořádá, a žádný z účastníků nikdy neviděl jejího pořadatele. Hra byla známá svou složitostí a tajemstvím. Vždy se hrála ve středu lesa, v místě, které bylo pro vesničany zakázané během zbytku roku. Aby se dostali na místo hry, museli účastníci najít v lese skrytou cestu, která byla v den hry nějakým zázrakem značně osvětlena.

Toho úterý byla madam Any poněkud neklidná. Dawsonka půl noci nespala a nejednou ji při převalování uhodila její zbloudilá ruka. Teprve až ráno se jí povedlo Dawsonku trochu usměrnit. Směsicí vydírání, čokolády a kafe. Paradoxně neměl příval cukrů na madam nijak povzbuzující účinek, ale uvedl ji alespoň do stavu schopného provozu. Ale bez ponožek, protože nenašla ani jednu. Ani špinavou.

Hned první hodinu učila Kouzla všedních dní a zrovna ono ráno příliš kouzelné nebylo. Za okny sice byla podzimní mlha, ale tak hustá, že nebylo vidět na krok. Hradem táhla vlhkost a nejeden kloub naznačoval, že by chtěl do teplých krajů. Kafe ve Velké síni mělo být s dýňovou příchutí, ale cítit bylo jen skořicí. Skořicoví šneci v sobě byli ze záhadného důvodu dochuceni pomerančovou kůrou, a ovesná kaše standardně přelitá javorovým sirupem chutnala po mátě. Že by někdo v kuchyni měl náladu na žerty?

Už hodiny hledala v lektvarových knihách. Ten recept tam někde musí být. Je si jistá, že už o něm někde četla. Kdyby si jen vzpomněla na název knihy anebo alespoň, jak kniha vypadala. Obláčkový lektvar. Tak moc ho chtěla vyzkoušet. Úplně před sebou viděla obrázek lektvaru a popis, jen si tak vybavit obal knihy:

Obláčkový lektvar

Namodralý lektvar s jemně fialovými odlesky způsobuje nadměrný smích, drobné halucinace a pocit lehkosti. Pozor! Nepoužívat nadměrné množství, můžete ztratit kontakt s realitou! Lektvar není návykový, ale neměl by být užíván kouzelníky mladší 17 let.

Kde je mu konec?

„Cesta má přede mnou v dáli mizí,
každý krok v srdci mém zabolí,
zakrátko bude mi všechno cizí,
nespatřím své rodné údolí."

Pivoňka Stuchlíková se narodila jednoho velmi teplého červencového dne. Už od rána bylo dusno, sedlákům pracujícím na poli se košile lepily k tělu. V hostinci se vypily tři sudy piva, a všichni nervózně očekávali bouřku. A když konečně přišla, byla to hrozná činěnice.

Malinká hobitka přišla na svět za zvuku hromobití a sama se hláskem snažila hlomoz překonat. Byla tak červená, až jí rodiče dali jméno Pivoňka, podle květin rostoucích pod oknem jejich ložnice.

Pivoňka dělala čest jak svému jménu, tak bouři, která oznámila její příchod. Takto vzteklou hobitku vesnice nepamatovala.

Všechno to začalo polibkem. Ne, nespletla jsem se. Vím, že polibkem by mělo všechno končit. Protože vše končí: ,,A byla svatba a žili spolu až na věky.“ Ale to bych předbíhala. Protože i pravá láska, ve všech dobách a říších, má svá pravidla.

Je to vlastně něco jako taková dávno předpřipravená stolní hra. Tak dávno, že si to už nikdo ze zúčastněných nepamatuje. Je to logické, kdybychom si pamatovali, že vše je jen hra, z překážek by byla zábava a tolik nezbytná víra v příběh by postrádala smysl. Do hry tedy vstupují dvě strany a tři aktéři. Zní to absurdně, ale vážně tomu tak je.

Aurora byla mimořádně talentovanou kouzelnici s neuvěřitelnými schopnostmi. Její magické dovednosti překonávaly všechny ostatní kouzelníky v jejím regionu. Dokázala měnit podobu, ovládat živou i neživou přírodu, a provádět kouzla, která byla pro ostatní jen snem. Měla však jednu zvláštní slabost, která ji trápila od dětství - gumové kachničky. Od malička ji naprosto děsily gumové kachničky. Bylo to něco, co nedokázala překonat, a nikdy nezjistila, proč právě tyto bezvýznamné hračky ji tak vyváděly z míry. Možná to bylo tím, že měly tak podivný výraz na obličeji, nebo tím, že byly tak nápadně barevné a vždycky se zdály být připravené k tomu, aby něco vylouply. Aurora to však nedokázala vysvětlit. Celý svůj život se snažila gumovým kachničkám vyhýbat, což ovšem nebylo vždycky snadné. Někdy se jich při svých dobrodružstvích nevyhnula ani ve světě magie. Když se jí přece jen podařilo nějakou tu gumovou kachničku odstranit nebo překonat na chvíli svůj strach, byla vždycky vděčná, že se může vrátit zpět ke svým oblíbeným kouzelnickým rituálům a ověřeným experimentům.

Maisey už pořádně kručelo v břiše. Že by si dnes zašla pro oběd dřív? Když výjimečně snídala tak brzy?

Počkala na chvilku, kdy v krámku nikdo nebyl, rychle chytla klíče, napsala cedulku na dveře „Za 5 min jsem zpět“ a vyběhla. Venku pršelo, ale jí stačilo pár kroků. Šla jen ob jeden domek. Vstoupila do restaurace, a do nosu ji udeřila líbivá vůně pečeného masa, česneku a rozmarýnu. Říkala si, jaké má štěstí, že má tak skvělou restauraci hned vedle svého krámku se zeleninou.