bingo

Barbar Moran seděl v dřevěném křesle hned u krbu. Za ním byly navršeny kožešiny, aby se mu sedělo měkce. Do místnosti, i přes okna chráněná okenicemi, pronikalo prudké bubnování deště a vytí větru. Oheň vesele plápolal a Moran při jeho světle pečlivě zašíval ponožku.
Jeho prsty působily až nepatřičně obratně s drobnou jehlou, která se v nich téměř ztrácela. Jeho mozoly měly mozoly, a drobné jizvičky mu křižovaly ruce tak hustě, až vytvářely téměř jednolitou plochu.
Jehla se rytmicky zabořovala a vynořovala z ponožky.

Ve vzdáleném království zvaném Rozmarýnko, se rozléhalo krásné město nazývané Dědovsko. Toto město bylo proslulé nejen svými pestrobarevnými domy a útulnými uličkami, ale také díky jedinečné atrakci nazývané Šílená Kolejnica. Byla to největší a nejdivočejší horská dráha, kterou svět kdy viděl. Její vysoké horské vrcholy a strmé zatáčky lákaly návštěvníky z celého království. Lidé z okolních vesnic chodili do Dědovska, aby zažili vzrušení a dobrodružství na této horské dráze.

Konečně přišla ta dlouho očekávaná neděle. Den, kdy se sejde celá naše rodina a odtajní se konečně ta moje neteř, anebo synovec. Prostě budu už za měsíc teta, a to mě vždycky vžene do očí slzičky radosti. Nechápu, jak si takovou událost někdo může tak dlouho nechávat pro sebe?! Je to snad taky naše věc, nebo ne?! Chtěla jsem tomu maličkému napsat knihu pohádek. Jenže pro holčičku bych volila docela jiný žánr. Svět smíchu, princezen a statečných princů, kdežto pro kluka by to byl souboj s draky, plnění úkolů, anebo svět loupežníků. Jenže teď už na to budu mít jen jeden měsíc. Ale co, hlavu mám plnou nápadů a tak moc se na to škrvně těším, že to půjde určitě naprosto samo.

Ten telefonát přišel tak náhle. Kateřina právě přicházela domů po náročné směně v místních potravinách, když slyšela zvonit svou starou pevnou linku. Mobilní telefon neměla.

Ve sluchátku se ozval pan Dvořák, soused a blízký přítel Kateřininy babičky, jež byla její jedinou žijící příbuznou. Kateřinina vážně nemocná maminka zemřela již před lety, tatínka nikdy nepoznala, sourozence neměla, ani manžela nebo snad děti.

Babička bydlela v jihočeské vesničce Dubová Lhota. Od Kateřinina pronajatého bytu tam cesta autem trvá přes tři hodiny. A Kateřina nemá auto. Babičku proto navštěvovala mnohem méně, než by si obě přály.

Nikdy bych si nedovolila tvrdit, že se tohle vytahané tričko dostane do popředí soutěže o kouzelný předmět.

Ale asi bych měla vysvětlit, co se letos u nás stalo. Začalo to jako docela obyčejný letní den. Blížil se víkend, ale ne tak ledajaký. Byl to den oslav rodinných vztahů a soutěže o ,,Kouzelnou Trefu." Je to svátek, který se u nás dodržuje už po několik generací. Vlastně je to oslava, nebo spíš zasvěcení nejmladšího člena rodiny, který po létě nastupuje do Kouzelnické školy.

Letěla pomalu mezi stébly trávy a hledala vhodné místo na spaní. Obzor už se pomalu barvil do růžova, již brzy vyjde slunce. Její práce pro dnešek skončila. Byla už tak unavená, že usedla na spadlý list a usnula. Cítila se poslední dobou tak osaměle. Už jsou to týdny, kdy naposledy potkala někoho svého druhu. Kdysi jich bývala celá kolonie. Jedna velká světélkující rodina. Po nocích pořádali večírky na louce pod lesem a ve dne spávali v měkkém mechu. Postupně jich ale ubývalo – někteří odešli stářím, jiní se stali potravou, další pochytali lidé pro své pobavení do sklenic. Až zůstala jen jediná. Opustila palouk u lesa, najednou jí to tam připadalo veliké a cizí. Musela si najít nový domov.

Anna po ukončení týdenní dovolené procházela kolem exponátů v muzeu jako obvykle, ale z ničeho nic se musela vrátit o dva kroky zpět. Dívala se na starý věneček z pampelišek, který ležel na stříbrném podnosu. Bylo na tom něco, co ji nenechávalo v klidu. Seschlé květiny vypadaly opravdu staře a vysušeně, ale nějakým způsobem si držely svou sílu – nebyla na nich vidět žádná známka opravdového rozpadu. Věneček vzbuzoval pachuť tajemství, ze kterého jí po těle vyrašila husí kůže.

Městečko, ve kterém žila, bylo obklopeno hustými lesy a poli. Sychravé listopadové počasí dodávalo tomuto míst

Zmijozel vedl nad Nebelvírem již o sto třicet bodů. Martin na svém koštěti poletoval po hřišti a snažil se najít zlatonku. Už byl nejvyšší čas ji chytit.

Náhle kolem něj prosvištěl camrál. Nešťastně pozoroval, jak prolétá nebelvírskou obručí. A v tom si jí všiml. Vznášela se přímo vedle červené kapitánky Jane vedle brány.

Byla jednou jedna dívka jménem Alina, která žila se svými rodiči na zámku. Slavila právě své osmnácté narozeniny, ale vesele vůbec nevypadala. S neutrálním výrazem ve tváři zkoumala své špičky a nevěděla, co dělat. Proč, ptáte se? 

V široširém oceánu, mnohem dál, než kam se běžný smrtelník kdy dostane, žije pán všech moří Neptunos. Vládne mořím i oceánům, všem bytostem, tvorům, zvířatům i rostlinám, zkrátka všemu, co se v této úchvatné říši nachází. Nikdy nikoho by nenapadlo to zpochybňovat. Neptunos byl přísný vládce, ale také spravedlivý a vlídný. Všichni ho měli rádi.