Kletba zeleného smaragdu – 5. díl

Bolest jsem necítila. Aspoň to mi zrcadlo dopřálo, bezbolestnou smrt. Mé tělo bezvládně leželo na zemi. Všimla jsem si zašité ponožky, která mi vyčnívala z boty. Můj poslední pohled patřil obrazu v zrcadle. Stála v něm moje prabábi a usmívala se. V obličeji se jí zračilo mlhavé zoufalství. Viděla snad to, co jsem udělala?

Stoupla jsem si k zrcadlu a položila na něj ruku. Překvapilo mě, že jsem se ho mohla dotknout, i když jsem byla pouhým stínem.
Odraz v zrcadle se zavlnil a já propadla za jeho oponu.

Padala jsem.

Jediné, co jsem viděla, byla mihotající se světluška a pobíhající jednorožec na mýtině. Zavřela jsem oči a modlila se. Nakonec mě na tváři zahřála čísi ruka. Otevřela jsem oči a uviděla před sebou svou rodinu. Mámu, tátu. Moji prabábi i prapraděda. Usmívali se na mě a neustále dokola mi opakovali, že jsem to dokázala. Už nebude žádná poslední závěť. Už nikdo nebude nosit zelený smaragd. Já se však soustředila jen na jednu tvář před sebou. Mathias.

Paní Jezera měla pravdu. Zrcadlo bylo zrádné, lstivé. Byla jsem mrtvá, to jsem věděla a se mnou všichni, které jsem tolik milovala. Moje vysněná pohádka se nekonala. Přesto jsem však nebyla nikdy šťastnější.