Navždy

Prosila jsem na kolenou. Slzy se mi řinuly po tvářích, ruce jsem měla sepjaté, obětina na oltáři přede mnou lákavě voněla.
Zjevila se.
„Dám ti, oč žádáš. Bude žít.“
Nemohla jsem se jí podívat do tváře. Koukala jsem na božské prsty u nohou, čelem se jich div nedotýkala.
„Děkuji, děkuji.“ Jiného slova jsem nebyla schopna.
„Má to ale cenu.“
„Cokoli!“ Byla jsem si tím tak jistá! Jaký smysl by měl život bez něj?

„Rozmysli se. Aby jeho život mohl pokračovat, ten tvůj se navždy zastaví.“
Smrt. Oběť. Nečekala jsem nic menšího.
„Můj život za jeho. Přijímám, paní.“
„Navždy se zastaví. Jsi si jistá?“
„Ano.“
Jako kdybych slyšela povzdech.
„Staniž se.“

Nestalo se to hned. Cítila jsem jen jemné brnění v končetinách. Šla jsem k jezeru, kde jsme spolu vždycky sedávali a usadila se pod vrbu. Čekala jsem s nadějí, že snad přijde.
Pak jsem si všimla, jak mi těžknou nohy. Nemohla jsem vstát. Ruce jako kdyby mi vrostly do trávy. Sklonila jsem hlavu.
Kámen.
Moje tělo se měnilo v kámen.
S těžkostí jsem hlavu zdvihla. Chtěla jsem křičet, ale ústa jsem neotevřela. Můj výkřik mi zněl v hlavě ještě dlouho.

Žil dalších třicet let. Já tu stojím milénium. Mlčky. Navždy