bingo

Vyrozprávam ti príbeh svojho zrodenia, ale aj svojho konca. Kedy som na začiatku rozdával radosť všetkým naokolo a následnej ju aj zmaril svojim odchodom. To všetko len za jeden deň, no nie mojou chybou.

„Proč myslíte, že se o tento dům nikdo nestará?“ zeptala se Eleanor, když s partou procházeli kolem starého domu s vymlácenými okny a zpustošenou zahradou, který stál v jejich rodném městě od nepaměti.

„Nemám tucha,“ odpověděl Samuel, „ale je ho škoda. Ve své době to musel být nádherný dům.“

A kdo by neznal únavu! Všichni, do jednoho! V práci mám ráda klid po obědě. Pacienti si naplní bříška, spokojeně si na chvíli lehnou. A najednou na oddělení zavládne příjemné ticho. Když je teplo, okna jsou otevřená a zvenku do pokojů pacientů doléhá píseň ptáků. Švitoří, hádají se o kdejakou…

To, že malú Barunku zaujímajú detektívky, vedel každý. Nikto však nevedel, že sa do týchto príbehov plných záhad zamiluje až tak, že všetko v jej okolí jej ich bude pripomínať. Pani Šestákovej, susede z druhého poschodia, sa stratila krhlička na chodbe? Určite za to mohol zlý zlodej, ktorý vďaka…

Hoc je to príbeh posledný, o nových začiatkoch rozpráva.
Prvom úsmeve, horúcej dlani... padnutom pierku páva.

Zaspávajú i budia sa s úsmevom na pere,
nad víziou toho, čo ich tak príjemne hreje.

V časech dávných, protkaných magií, v lese, kde stromy mluví a řeky s ptáky zpívají, bydlely tři kouzelnice. Každá z nich ovládala jiný druh magie, kterým chránily mír a harmonii v království, kde žily.

Začalo to náhle a bez upozornění. Jedné hvězdné noci začaly padat z nebes třpytící se částečky. Lidé to označovali za hvězdný prach, ale pro malou Willu to byly diamantové slzy. Tu první noc vyběhlo ven spoustu lidí, aby mohli obdivovat tu třpytivou krásu, která padala z oblohy a pokrývala úplně…

Patrick v poklidu seděl u svého stolu a zpracovával nejnovější data, když v hlavě ucítil začínající tupou bolest. Rychle se snažil nalézt prášky, které dostal od doktora, ale s politováním musel konstatovat, že lahvička je už prázdná. Poslední měsíc se bolest hlavy stupňovala a objevovala stále…

Kdybych v mládí závěť psala
Své sny bych ti odkázala
Krásu, slávu, zlata haldy
Ať netrpíš nikdy hlady
Ať se zdaří, na co sáhneš' …

Nesmíš se rozbrečet, připomenula si a zaryla nehty hluboko do dlaní, aby se nepoddala beznaději. Nesmí si myslet, že jsi slabá.

Ta slova si jako mantru opakovala několikrát každý den už skoro měsíc. Tak dlouho už byl Sebastian ve válce.

Ne.