Bůh nebo Ďábel?
Volám Boha či Ďábla, démona nebo anděla? Kde jste, když vás potřebuji, kde jste, když sebe lituji? Život nebo smrt? Do duše hluboký vrt. Už nemám sílu žít, už nemám sílu být. Kde je smrt, proč tě nevidím? Kde je anděl? Už v něj nevěřím. Proč mám nadále snášet hry osudu, proč mě nenecháš umřít v klidu? Proč už nemůžu přejít ten známý most, a přenést se přes minulost? Redakční úpravy provedla Janel Weil.
5. kapitola
V pátek, týden po našem setkání, jsme poprvé spali odděleně poté, co začal táta ráno zase rozhrnovat záclony. Ale já už neležela shrbená a neobjímala jsem si svá kolena, abych zmenšila tu bolestnou díru na hrudníku, jejíž okraje pálily jako pepřový sprej v očích. Už jsem nescházela apaticky schody, ale sbíhala jsem je, abych byla venku co nejdříve. Jedla jsem celé snídaně a smála jsem se na celou rodinu, která z toho byla značně v rozpacích. Asi si mysleli, že jsem začala brát drogy. Do koupelny jsem si chodila čistit zuby, bez svých upířích sklonů. Jizvy se mi hojily, stejně jako se hojily mé jizvy na duši, které jsem nastřádala během let samoty. Už jsem se necítila jako lego, které malé děcko rozházelo po pokoji. Už jsem byla postavený jeřáb z lega a jistá...
Dnes nepřišel
Čekala. Dlouho. A stále doufala. Ale on? Nepřišel… Sedím na stráni a rozhlížím se po okolí. Už by tu měl být, kde jen se mohl zdržet? Proč jej ještě nevidím naproti mi běžet – s tím jeho úsměvem plným krásných slov… Touto dobou přeci sedáváme v koruně lípy a užíváme chvíle blažené samoty. Tak kde jen může být…? Nervózně se procházím po louce, nedaleko stráně s lípou a pozoruji západ slunce. Vždy jej pozorujeme spolu. Obejme mě kolem ramen, já si o něj opřu hlavu a v tichém úžasu sledujeme ten osmý div světa. Ale dnes ne, dnes nepřišel… poprvé… Ležím na stráni s rukama za hlavou a pozoruji hvězdy. Vzpomínám na všechny ty krásné noci probděné po jeho boku. Vymýšleli jsme nová souhvězdí a poslouchali cvrčky. A on vždycky tiše a...
Skřítci a víly
Skřítci a víly v přírodě tancují, v noci seberou síly a k dětem ve snu připlují. Dotknou se jejich čel, dotknou se zlehýnka, probudí duši těl, stačí jen chvilinka. Do snů ti vstoupí, lásku přinesou. Nikdy nejsou skoupí, zlobu nesnesou. Přinesou sen, probudí duši tvou. Než přijde den, duši světem provedou. Skončí noc, však oni se neztratí. Jejich moc v přírodě stále žít. Redakční úpravy provedla Janel Weil.
Pištec
Povedená práce z Literárního semináře. Za okny zuřila bouře, pravá letní, blesky klikatě osvětlovaly krajinu, ze které ostře vystupoval každý detail. V lokále vesnické hospůdky bylo plno, stojatý vzduch už začínal houstnout. Nikomu to však nevadilo, hlavně, že nemusí nikdo být venku v té plískanici. Seděli v nepravidelném kruhu, něco mezi oválem a naprosto jiným tvarem a čekali, až se stařec na přirozeném vrcholu útvaru ujme slova. „Příběh, který se chystám vyprávět, je o něco málo mladší než celé Elaisie. Příběh o muži, který se chtěl nad všechny povýšit a všechny ovládat, dopadl ale úplně jinak, než si v nejdivočejších snech dokázal představit,“ odmlčel se a slepýma, přesto podivně pronikavýma očima přejel po shromáždění. V té chvíli každý cítil...
Z paláce Šalamounova: Jak se tvoří hrdinky
Další restaurátorkou se stala Elyssea Ellesméry. Pohlédla do zrcadla a její odraz ji plně uspokojil. Pročísla si vlasy ještě jednou, pro jistotu, našpulila rty a upřeně se pozorovala. Opravdu to není tak špatné. Odstoupila a zkontrolovala si záhyby šatů a střevíce. Musí přece vypadat dobře. „Jsem já to hezká holka,“ poznamenala nahlas a konečně se od zrcadla odvrátila. Pak se rozhlédla po pokoji, usmála se a odešla z pokoje. Její počínání sledovaly s nelibostí dvě sovy. Seděly na římse za oknem a sledovaly dívku stejně upřeně, jako ona sledovala svůj odraz. „To je husa,“ podotkla sova. „Hele, neurážej husy, jednu znám a je to celkem fajn… husa,“ ohradila se sova. „Možná je trochu slabší inteligence, no…“ „Chceš tím říct, že počet jejích mozkových buněk...
Z paláce Šalamounova: Víla a démon
S dalším restaurovaným svitkem z paláce přichází Anseiola Renine Rawenclav. Dny se rozjasnily. Ale byly opravdové? Ale ano, musely být. Dny byly předtím, byly i potom… Ale byl TEN den? Den, kdy vodní víla, do té doby smáčená slzami svými i všech nešťastníků, kteří k ní upírali své oči, pohlédla na oheň v jeho očích a zcela mu propadla? Jak se to jen stalo? A je šťastná? Spravil jí křídla. Jediným pohledem poslepoval všechno to, co se již dlouhá léta rozpadalo. Byl to kouzelník? To nevěděla. Vdechl té nešťastné soše bez života jiskru. A ona se rozhořela. A doufala, že je jediná … Alespoň na chvíli. Fascinovaně se vydala za ním – nasedla do jeho malé duhové loďky, kterou brázdil vody života a přijala své místo vedle něj na skleněné lavičce. Mohl vílu...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
