Pohádka o vrabčácích

Bylo už docela pozdě k večeru, když František sešel z poustevny dolů k bratru Lvovi. Byl celý den sám s Pánem a toužil se podělit o Pánovu radost s někým blízkým, kdo by mu rozuměl a při tom se na nic neptal. Lev ho čekal. Už zdaleka Františka vítal zapálený oheň a voňavá večeře. Klidně se pozdravili a Lev viděl, že tentokrát to s Pánem bylo dobré. Oba měli radost a s chutí se pustili do jídla. Když byli v nejlepším hodování, poprosil František Lva: „Bratře Lve, vím, že mi chceš něco říct. Vyprávěj mi tedy to, čím tvoje srdce přetéká!“ A Lev začal vyprávět: „I já jsem se dnes, Františku, modlil a mluvil s Nejvyšším a při tom jsem měl toto vidění. Za vysokou zdí v jednom městě bydlel dobrý zahradník. Staral se pečlivě o svěřenou zahradu a...

Zeď

Jak dlouho trvá postavit si zeď z posměšků, nedůvěry a tvrdých slov? Snad celý život, či několik let? A je to útěk, anebo lov? Schovat se za maskou lhostejnosti, odstoupit do stínu veškerého dění. Vyvěsit transparent: „Sem nechoďte, tady nikdo není.“ Tak bych se chtěla ztratit v temnotách a nemít tělo, nemít strach. Vězení z drátu s ostny, co hluboko v srdci zaryté rozbíjí na střepy touhy a sny ukryté. Mít tak odvahu do ruky ostrý vzít meč a vyzvat vše, co protiví se, na zteč a sekat a bodat až stříká krev a rudou tmu před očima mít a vědět, že zemřu. Ta trhlina ve zdi, že neměla být. Jak dlouho trvá postavit si zeď? A jak málo stačí, aby se rozbila… Nezvyklé slůvko, hřejivý dotek a hradba dřív mohutná jak nikdy by nebyla. A najednou zase je tu...

Růže

Nesu Ti růže, lásko má! Ta, co růže pěstovala, slzama je zalévala, o trny se popíchala. Vždy nám kvete ve štěstí kousek cizí bolesti. Nesu ti růže, lásko má! Sedni si ke mně, lásko má. Lavice z dubu řezaná je tvrdá ruka podaná a ubrus, modré vyšívání, je pohlazení dívčích dlaní! Tisíc očí vyhaslých hoří nyní v mých a tvých. Sedni si ke mně, lásko má! Tak prudce voní jarní tma, obejmi mě teď, lásko má. Ty, které dřív jsi objímala, jsi zanedlouho zrazovala, jak jiné zradíš možná mne v tom proudu, který věčně plyne a v kterém spojeni jsme s všemi, tak jako krůpěj s krůpějemi. Tak prudce voní jarní tma, obejmi mě teď, lásko...

Visatec

Seděl pod vrbou, tiše lkal pro to, co kdysi udělal, v dobré víře se zamiloval, jenže pak do vojska narukoval, za kopcem a za řekou, na bojovém poli, přijde o pár kamarádů, bolí srdce, bolí, k domovu stále však upíná naději, a tak, když ve válce více ho nechtějí, vrací se za svojí láskou života, kterou však zdobí jen k sexu ochota, a když ji v posteli s jiným spatřil, hlavu svěsil a meč tasil, za její smrt chce zaplatit, životem svým chce vraždu odplatit, zaduní hrom a nebe se se zemí smísí, na vrbě nakonec mrtvý chlap visí.

Jeden den

Je pátek, a já jdu zas do školy. Včerejšek byl celkem fajn, byla jsem s mými nejlepšími kamarády venku. S Nat, celým jménem Natalie Cooper, a s Erikem Colemanem. Vyhrabala jsem se z postele a zamířila do koupelny. Zděšeně jsem uskočila, když jsem zjistila jaký hnízdo mám na hlavě… Vzala jsem si hřeben a začala vlásek po vlásku pročesávat svoje po prsa dlouhé, blonďaté vlasy. Žel, zapomněla jsem zavřít dveře a do koupelny zamířil i můj sedmiletý bráška. Zapískal a zakroužil očima. „Teda ségra…” pronesl vyčítavě. „Co tady chceš? Vystřel, takovej prcek jako ty má ještě chrápat!” Oplatila jsem mu to. On jen semkl rty a zamířil do pokoje. Sedla jsem si na vanu, opřela se o zeď, přičemž jsem se málem zabila pádem do vany. Představovala sem si nadpisek v...

Dandaros: Kapitola 1. – Náhoda

Dandaros, veliký svět. Zde se nachází nespočet ras a národů. Nikdo se tedy nemůže divit válkám, které se zde odehrávají, tady taky začíná náš příběh.Ferenod. Název země, kde probíhá válka mezi technicky vyspělými Remeldany a rasou se speciálními magickými schopnostmi, Aquertany. **** „Xarole , co tu sakra řešíš?“ zeptal se ho Henfon. „Zbraň, co asi jiného, tati.“ Xarol byl vcelku vysoký, hubený mladík s hnědočernými kudrnatými vlasy a modrýma očima, ale i přesto vypadal bezmocně a mrňavě proti svému otci, který byl nadměrně vysoký a ozbrojený od hlavy až po paty (pravda, asi tak velký rozdíl byl i v jejich inteligenci). „Už toho, krucinál, nech!“ řekl Henfon. „Včera jsi vyhodil do vzduchu skoro celou čtvrť...

Život

Život, to víno hořké, víno trpké, co mezi prsty protéká, naplno vychutnávat má se, krátký je život člověka. Dítě, to hříbě mladé, hříbě hravé, rychle chce za sebou vše mít a přes všechen spěch zapomíná, že život má se hlavně žít. Smrt, ta dáma v černém, dáma temná, co návštěvu svou nehlásí, každého, koho chce, si vezme, svíčku života uhasí. Čas, ten běžec rychlý, neúnavný, spěchá jen vpřed a nikdy zpět, tak neztrácej jej ohlížením, života brzy zvadne květ.