Dandaros: Kapitola 1. – Náhoda

Dandaros, veliký svět. Zde se nachází nespočet ras a národů. Nikdo se tedy nemůže divit válkám, které se zde odehrávají, tady taky začíná náš příběh.

Ferenod. Název země, kde probíhá válka mezi technicky vyspělými Remeldany a rasou se speciálními magickými schopnostmi, Aquertany.

****

„Xarole , co tu sakra řešíš?“ zeptal se ho Henfon.
„Zbraň, co asi jiného, tati.“
Xarol byl vcelku vysoký, hubený mladík s hnědočernými kudrnatými vlasy a modrýma očima, ale i přesto vypadal bezmocně a mrňavě proti svému otci, který byl nadměrně vysoký a ozbrojený od hlavy až po paty (pravda, asi tak velký rozdíl byl i v jejich inteligenci).
„Už toho, krucinál, nech!“ řekl Henfon. „Včera jsi vyhodil do vzduchu skoro celou čtvrť Beletu…“
„Měl jsem to pod kontrolou,“ přerušil ho Xarol a přehodil si malou duhovou kuličku z jedné ruky do druhé.
„A co to vůbec máš za kuličku? To je důvod toho výbuchu? Jestli jo, tak toho okamžitě nech!“ Po těchto slovech odešel. Po jeho odchodu si Xarol pomyslel, že to stálo za to, a znovu pohodil lesklou duhovou kuličkou do druhé ruky. Xarol byl docela pohybově nadaný a hrozně rád vynalézal novinky, ale někdy to už přeháněl. Perfektním důkazem o tom byl přístroj, zabudovaný na pravé ruce pod jeho kůží. O tom, na čem pracuje, nikdy neřekl. Vědí jen, že mezi to patří projekty typu robot nebo speciální čočka. Popravdě, už to opravdu velmi přeháněl. Koho jiného by napadlo vyndat si z oka čočku a nahradit ji robotickou, kterou ale dovede řídit zbytek svých hračiček? Čočka je skvělý příklad věcí, o kterých radši lidem neříkal. V momentě, kdy se podíval na strop a zmáčkl čudlík na opasku, ke stropu vyletěl robotický pták a následoval pohyb jeho oka.
„Já tu čočku miluju,“ pomyslel si a nechal ptáka pohybem ruky a dlouhým mrknutím přinést svůj šroubovák a pokračoval ve svém nejsložitějším projektu. Za všechny projekty, co vynalezl tak rychle, vděčil čočce a přístroji na ruce. Jediné, co ho v tuto chvíli trápilo, bylo to, že mu chybí jedna matice. Kde je, ksakru, ta matice…?
Od práce ho vyrušil hluk. Další zvláštní zvuky. Rozhodl se tentokrát vyjít ven.
To, co viděl, ho velmi překvapilo a potěšilo. Viděl výbuch a velkou vlnu, která ho odhodila na zem. Vzchopil se a vstal. Zaběhl rychle zpátky do svého skladiště a vytáhl si to nejdůležitější, to vše uložil do batohu. Nějaké jídlo, baterie, vybavení a něco málo navíc. Po městě začaly houkat výstrahy a on si musel něco vyzvednout. Na tento den se připravoval. Měl již dlouho v plánu utéct, ale ještě nikdy na to neměl. Až doteď. Za skladištěm odkryl plachtu. Jeho nejoblíbenější a nejtajnější projekt. Bylo načase ho vzít. Věděl, že si jeho rasa bude myslet, že za všechno můžou Aquertani. On věděl pravdu. Věděl, co se stalo.

****

V Gaquélu, hlavním městě Aquertanů, probíhal běžný den a Sálía byla v lese na hranici tří zemí – Ferenodu, Renalonu a Deralie. Sálíu bydíky její malé postavě, zeleným vlasům a vybledlé kůži, jakou mají ostatně všichni Aquertani, nikdo netypoval na expertku přes krvavou magii. Je to velmi silná magie, ale taky neskutečně brutální. Není u ní zaručený úspěch kouzla bez ublížení tvůrci. Málokdo se ji proto učí. Její národ nikdy není pro válku a násilí, spory se snaží řešit diplomaticky. Ale když přijde někdo jako Remeldani…
Za Sálíou pobíhal její Gargoyl. (V dospělosti veliká zvířata podobná lvům, která mají ovšem schopnost změnit svou kůži v kamennou, kterou máloco pronikne. Ovšem v tu chvíli se nemohou hýbat. Lvům jsou podobni vlastně jen stavbou těla, gargoylové totiž nemají žádnou srst. Tohle bylo ovšem ještě mrně.) Cvičení jí šlo jako obvykle. Tato část lesa byla popravdě nepěkná už od jejího řádění. Rostliny vypálené, stromy potrhané, přitom tam měla tréninkovou slámovou postavu, která byla zcela nepoškozená. Po vcelku dlouhé době dalšího tréninku se okolo ní snažila proplížit skrčená postava, která se dostala až za křoví.

****

Xarol schovaný ve křoví přemýšlel, jak se přes dívku dostat. Již z dost velké dálky viděl, co dovede, docela ho to vystrašilo. „Do pr…;“ a víc už nedořekl. Cítil jen obrovskou bolest v zápěstích.

****

„Co tu chceš, ty blbej remeldanskej pse?“
Xarol visící ve vzduchu za magií smáčknutá zápěstí se přestal na chvíli soustředit na velkou bolest, nedělalo mu to problémy po jeho pokusech na vlastním těle. „Něco jsem si uvědomil. Nemá cenu válčit. Odešel jsem, protože mi nic z toho nedávalo smysl a navíc jsem chtěl větší prostor a pochopení pro své výtvory.“
„Výtvory?“ zeptala se Sálía.
„Ano, jako třeba tohle,“ řekl Xarol a třikrát rychle mrkl. Před Sálíu přilétl jeho mechanický pták. Vyvedlo ji to z míry. Jelikož už přestával cítit ruce, byl rád, že se dostal z jejího držení nad zemí. Neměl v plánu jí ublížit. Stáhl ptáka zpátky a řekl: „Já nejsem jako oni!“ Nám tvrdí, že jste agresivní a toužíte jenom po válce a naší smrti. Ty těm kecům věříš? Já ne, a to už od svých osmi. Klidně můžeš jít se mnou.“
„Mám ti věřit?“
„No, měla bys, a navíc je vždy lepší cestovat ve dvou.“
Sálía, jejíž rodiče zemřeli již v jejím dětství, se nad nabídkou opravdu zamýšlela. „Víš co? Je už večer. Dnes můžeme ke mně a pak vyrazíme. Máš jediné štěstí, že s sebou mám náhradní kabát. Jestli tam chceš přežít, tak si to nasaď i s tou kápí. Máš typické remeldanské rysy. Na to mají naši oči. Zítra už budeme moci jít dál.“ Sálía vyrazila.
Za chvíli ji dohnal Xarol a zeptal se: „Jak se vůbec jmenuješ?“
„Jsem Sálía.“
„Já Xarol. Nemáš nějaké obvazy? Nebo chrániče na ruce?“
„Až se vrátíme, tak se po nich podívám.“
Sálía celou dobu přemýšlela, jak vykonat svůj plán. Když se dívala na vždy usměvavého Xarola, přemýšlela, jestli to chce opravdu udělat. Její plán byl prostý, ale ve svém ohledu složitý. Když už konečně došli písčitou ulicí mezi nízkými dřevěnými domy a zahnuli k jednomu z domků. Vypadal skoro k nerozpoznání od ostatních, ale změna se ukázala až po vstupu do dubových dveří. Tohle Xarol nečekal.

****

„Tohohle má celý pokoj? To je opravdu to, co si myslím? KNIHY… To snad není možný!“ pomyslel si Xarol. Opravdu. Při tomhle pohledu se tajil dech. Knihy byly skoro všude. A všechny byly o magii. Člověk s takovouto knihovnou musí být v magii opravdu zběhlý.
„Můžeš si lehnout sem,“ ukázala Sálía na velký pytel naplněný vonnými, měkkými bylinami.“
„To vypadá pěkně. My máme pouze piliny. Na tohle jsou zas naši dost tupohlaví.“
„Naši zase mají nové nápady. Já jdu do pokoje a ty si tu můžeš lehnout. Nebo si můžeš řešit svoje věci.“
Hned, jak se zaklaply dveře, si Xarol znovu začal hrát s kovovou, leskle duhovou kuličkou.
Tenhle plán Sálíe běžel tak, jak chtěla. Teď se rozhodla pustit se do další části svého plánu, zajmutí Xarola. Nechtěla mu ublížit, ale chtěla ukončit válku pomocí jeho informací. Rozhodla se opravdu svůj plán ukončit. Dveře znovu klaply a Sálía se znovu dostala na písčitou ulici. Vypravila se k jedné z nejvyšších budov města. K Domu ochránců města.

****

Xarol se už začínal nudit. Popadl tedy z legrace knihu magie. Na první stránce byl nápis Iluze. Tato zvláštní kniha se mu zalíbila. Vytáhl proto z brašny zvláštní brýle s černými sklíčky. Nasadil si tyto brýle a sklíčka začala blikat a nahrávat stránky knihy.

****

Sálía byla spokojená po nahlášení Xarola. Domluvila tam, že po ránu pro něj přijdou. Informovala je také, že může být ozbrojen. poté se s pocitem zadostiučinění vypravila zpátky. Ulice byla v noci tichá, až na výjimečné zvuky z rodinných domků. Sálía nikdy netoužila po nudném životě, ale ani po válce. Toužila po dobrodružství a po pomstě rodičů. Dorazila zpět ke svému domku a přiložila ucho ke dveřím pokoje, kde byl Xarol. Neslyšela žádné zvláštní zvuky, a proto zamířila k zadním dveřím od svého pokoje. Před vstupem pootočila svou elegantně malou hlavičkou směrem k lesu, zadívala se na něj svýma zelenýma očima a zamyslela se nad Xarolovou větou – ‚Ve dvou se cestuje lépe.‘ Z dálky k ní dolehlo vytí. Pak se teprve dveře zaklaply a Sálía byla ve svém pokoji. Nahlédla ještě jednou dveřmi ve stěně na spícího Xarola. Něco ji na něm zaujalo. Možná jeho chlapecké vzezření nebo jeho nerozvážný výraz. Znovu se zamýšlela. Potom zaklapla dveře, vyměnila šaty za noční róbu a uložila se ke spánku. Už si nebyla tak jistá tím, co provedla.
Ráno se Sálía probrala brzy. Možná to bylo tím, že nemohla pořádně spát. Nandala si opět své šaty a vyhlížela strážce. Když je uviděla, jak se blíží, ještě jednou nakoukla do Xarolových dveří. Spal, což ji potěšilo, ale zároveň znejistělo. Stejně jako příchod stráží. Stráže už mezitím dorazily skoro k jejímu domu, ale ona se rozhodla změnit to, co sama chtěla vykonat. Její zelené vlasy zavlály ve větru, když se vrhla do pokoje ke Xarolovi a začala s ním cloumat. Po chvíli se probral a rozhlížel se po okolí. „Rychle, uteč, jdou si pro tebe!“
„A kdo, sakra?“ řekl rozespale.“
„Stráže!“
V tu ránu byl na nohou, ale už bylo vcelku pozdě. Právě se otevíraly dveře. Sálía jim nechtěla ublížit, ale něco udělat musela. Povolila provázek u svých šatů a u ochránců si stáhla vrchní část šatů, čímž jim odhalila svou dámskou přednost. Za zády přitom Xarolovi naznačila, ať rychle uteče zadními dveřmi. Strážci byli jako omámení, ale po chvíli se srovnali a vydali se dále dovnitř. Tolik času ale Xarolovi stačilo k ůtěku. Sálía proto rychle zavázala šaty a vypravila se rychle za ním, zatímco strážci prohledávali dům. Xarol si mezitím nasadil i kápi a šli se Sálíou zbytkem města nenápadnou, pomalou chůzí. Naštěstí pro ně se dostali k lesu dost brzy. Zde už si připadali v bezpečí.
„Děkuju ti,“ řekl jí rozklepaný Xarol a skoro padl na kolena. Nakonec Sálía odtáhla Xarola dále a hlouběji do lesa.
„Proč zase za zápěstí?“
Sálía si jeho naříkání nevšímala, ač měl opravdu velmi oteklé zápěstí. Konečně se dostali dostatečně hluboko, až k malé jeskyni. Sálía rozdělala oheň pomocí kouzla. Xarol si začal všímat, jak toto kouzlení vypadá. Sálíe se v tu chvíli začervenaly oči a před ní se začaly objevovat nízké, modré plameny.
Vzpomněl si na knihu nahranou ve svých brýlích. Nasadil si je a četl znovu tu zajímavou knihu. Sálía už spala, ale Xarol narazil na něco velmi zajímavého.

****

V Mlžných horách se vedle paláce vládce nacházel menší klášter. V Mlžných horách se nacházejí národy mlžných elfů. Tyto národy jsou tajemné a známé svou bojovou schopností a přirozeným talentem, kterým nepřátelům znemožňují je spatřit, to vše díky své schopnosti splynutí s mlhou. Mlžní elfové jsou opatřeni skvělým zrakem. Zde vyrůstá sirotek z ulice, Anver. V klášteře žije jako ostatní. Trénují se zbraněmi a samozřejmě uctívají bohy moci. Dnes je pro Anvera velmi důležitý den. Každý ze zdejších studentů si vybírá cestu své moci. Rozdělování je pradávný rituál, při kterém se rozdělují řády moci mezi šest cest. Cesta ohněm, skálou, vodou, bleskem, světlem a nakonec cestou nejtěžší a velmi nechtěnou, cestou tmy. Tato cesta má spoustu výhod, ale také jednu zásadní nevýhodu. Vládci tmy využívali vždy své moci k ubližování celému národu. Takže je přikázáno všechny s touto mocí vraždit. Tato velmi neobvyklá moc se ale objevuje zřídka.
Anvera večer přišel vyzvednout přítel Renor. Oba dva vyrazili do hlavní chodby k uzavřeným dveřím, u kterých již čekali i ostatní studenti. Po nějaké době konečně přišel mág Kedon, který jim oznámil, jak bude probíhat rozdělování moci. Moc se rozděluje pomocí náramků, které se studentům objeví na zápěstí po vložení ruky do magického zeleného plamene. Poté vstoupili do obrovského sálu a ihned začali s rozdělováním. Anver vše pozorně sledoval. Osobně doufal, že dosáhne cesty ohněm. Později byl k magickému ohni povolán Renor. Anver mu poklepal na rameno a popřál mu hodně štěstí. Renor vložil pravou ruku do ohně. Když ji vytáhl, byl na ní náramek s barvou, kterou nečekal…

1 komentář

  1. Nerys H. Ghostfieldová – redakce SS
    Lis 22, 2013

    – Moc zajímavá hlavní myšlenka a linie příběhu! Jediné, co mě trochu rušilo při čtení a zážitku byla místy trochu jednotvárná slovní zásoba, někdy kostrbaté věty a vyjádření. Kdyby sis o fousek víc pohrál s formou příběhu, působil by jistě o něco víc kouzelně. Přesto chválím, dobrá práce!

Odeslat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *