Udušené vzdušné zámky
Krátký příběh o tom, jak se člověk může snadno změnit pod vlivem prostředí, ve kterém se nachází. O tom, jak je mladý člověk snadno ovlivnitelný a jak rychle se existence vyhne kontrole, když se jí úplně poddáte. „Myslel jsem, že jsem viděl zástupce,“ se značnou úlevou poznamenal, zatímco gestem dospělých potahoval z levné, téměř vykouřené cigarety, která se stala součástí jeho večerů. Už dávno ho přestaly zajímat povinnosti studenta, omrzelo ho sebezlepšování. Pod pojmem osobní naplnění si představil plíce plné cigaretového kouře a hlavu otupělou doma ukradenou flaškou podomácku pálené vodky nebo slivovice. Opatrně vystoupila zpoza rohu, ustrašeně mrkajíc nevinně nalíčenýma očima do tmy prosvětlené pouze kousky hořících cigaret. Zdržela se na...
Těšení se na studentské kousky
Půlka léta za námi a hradní chodby se již pomalu klepou na příval studentů. Ještě je brzy, šeptám chodbám a zdem, avšak jejich nadšení je tak hlasitě ševelivé, že mne nejspíš neslyší. Nebo možná slyšet nechtějí. Chodby milují vůni studentských nožek, vůni krému na boty i těžký odér týden nepraných ponožek. Jak je zdem smutno bez doteků nenechavých prstíků. Nikdo z nich nestírá myší mozečky. Nikdo na ně nehází žabí sleziny. Co by byl život hradu bez studentů. Jen rozvalina dávno zašlé slávy. Smutek zhmotněný v hromadě kamení. Už aby tu byl školní rok a s ním bujaré to mládí!
Popularita
Povídka je o klukovi, co přijede do Kalifornie a potká tam jednu holku. Dělá všechno pro to, aby se s ní seznámil. Dveře práskly a já zůstal stát. Dnes jsem byl domluvený s bráchou, že si zajdem na pivko. Neviděl jsem ho už nějaký ten pátek, ale když jsem teď za ním přijel, práskl mi dveřmi před nosem. Byl zase sjetej. Věděl jsem, že je to alkoholik, a dokonce i tušil, že jede na drogách, ale že nepozná vlastního bráchu?! To bylo na mě moc. Vztekle jsem kopl do nejbližší popelnice. Ujel jsem tisíc mil, jen abych zase viděl staršího bráchu, a nic z toho nemám. Doufal jsem, že si Owen uvědomí, co udělal, a přijde se omluvit, z toho důvodu jsem ještě chtěl pobýt v Kalifornii. Šel jsem na proslulou kalifornskou pláž. Slunce svítilo, lidé se koupali v moři, jezdili na...
Kouzlo kávy
Drabble Rozlepíš oči a posadíš se, přehodíš nohy přes kraj postele a seskočíš. Jak robot se vydáš na ranní rutinu. Vlasy. Zuby. Sprcha. Krém. Nad ničím nepřemýšlíš, je to automatické. Pak ovšem přijde ten moment! Zaliješ kávu vodou. V ten moment se po místnosti začne šířit lahodná vůně, která jakoby probouzí i ten nejzapadlejší koutek pod postelí. Najednou se probereš, smysly zaostří a něco se změní. Nedočkavě naléváš kávu do hrníčku, sedáš si a téměř s úctou do sebe dostáváš první kapky kávy. Je to jak elixír, který zalévá euforií celé tělo až do konečků prstů. Barvy. Radost. Kouzlo jménem káva.
Simirajský bojovník – 19. kapitola
Návrat Cesta jim trvala necelé dva týdny. Nepospíchali. Nikomu se vracet nechtělo. Všichni věděli, že ta vážnost, s jakou byl dopis napsán, něco znamená. Všem se úzkostí svíral žaludek, když se na obzoru pomalu objevovalo město Zex. Jako vždy bylo rušné a lidé jim uhýbali z cesty. Měli namířeno rovnou do královského paláce. Nechtělo se jim tam, ale nedalo se nic dělat. Na nádvoří jim odvedli koně a přišel je přivítat velitel Ridrick. Vlastně to žádné přivítání nebylo. Nedočkali se žádných vlídných slov. Neřekl vlastně skoro nic. V patách se mu drželi dva strážní. „Je mi líto, Brixi, musím tě zatknout.“ Brix neodpověděl, pouze sklopil hlavu a udělal krok k veliteli. Natovi se to nelíbilo. „Cože?! To jako jen tak? Co nám takhle říct, za co to...
Moje oblíbené místo
Kde slunce zapadá a vychází, kam srnky chodí pít, kde se nejraději každý probouzí, tam každý chce jít. Tam se mi nejraději odpočívá, tam se mi nejraději sní, kde je ke mně příroda přívětivá, kde mi ptačí zpěv krásně zní. Tam průzračný potůček protéká, kde je bod pro všechny shledací, tam se rozprostírá příroda daleká, kde tvé myšlenky zlé odvrací. Tam je moje oblíbené místo, kam se ráda vracím od všech současných nejistot, toto je místo mé jiných myšlenek hledacím.
Za sny a za růži – 3. část
Každé město v sobě skrývá pověsti a legendy. Ty se zhmotňují a nabírají podob lidí a věcí, které, když se dobře budeme koukat, můžeme vidět a potkat… „Ty… ty ses krysou stal, nebo ses už tak narodil? Tvý rodiče jsou taky… divný?“ zeptala se trochu neobratně, protože nevěděla, jak pořádně jeho změnu nazvat. „Ne,“ zavrtěl hlavou. „Naši jsou úplně normální, nemají o tomhle ani potuchy. Víš, Anastázie, to není tak úplně jistý. Je to něco, co v tobě číhá a čeká na pravou chvíli se vynořit. Je to spíš proces než nečekaná změna. Když jsem byl malej, tak se mi stávaly divný věci, možná jsem je tak trochu přivolával. Máti z toho byla teda dost na prášky, když každou chvíli vídávala krysy. Ale ne každý něco takovýho v sobě má. V Hradci nás je… sto, sto padesát, víc...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
