Starší příspěvky

Tato povídka je autobiografická. Velmi citlivě vystihuje můj vztah k zesnulé babičce.

Tmavé schodiště jistě pamatovalo i lepší časy. Bylo omšelé a na jeho zábradlí už ležela vrstva prachu. Už dlouho se po těchto schodech nikdo neprocházel.

Na životě v horách měla Lavinie ráda skutečnost, že jí většinou ráno nikdo nehonil z postele. Na Seattle, odkud pocházela si pamatovala jen matně. Odstěhovali se odtud, když jí byly dva roky. Teď žili tady v horách, na farmě, kam nikdo nepřišel, co byl rok dlouhý, nezajímali se o svět venku a on se nezajímal o ně.

Kostnaté ruce opětovně rvou vlasy. Nehty, otrhané od drásání zdí, tě bodají do nohou. Po celém těle přejíždí mráz.

Mladá těhotná dívka je v pokoji chlapce, kterého milovala. Vybavuje si vzpomínky na něj a ukazuje průběh jejich lásky. Čekali spolu miminko. Byli nesmírně šťastní a měli se brát, ale on náhle zemřel...

Básnička k následujícímu dílu :)

„To je můj bratr Irlen,“ ukáže na něj Irelan, „mladší..“

Když vymřou hrdinové, kdo nám zbývá? Jedna dívka s kupou věrných hrdlořezů? Nebo andělé?

Povídka o všech těch slzách, které diváci nevidí a neveselých věcech, které se mohou stát za zdmi barevné budovy. Psáno podle mého snu.

Tato povídka je o studentce jménem Elisabeth, která se snaží žít normální život. Chodí do školy, má nejlepší kamarádku Moniku, ale časem se dějí zvláštní věci. Díky tajemnému dopisu, který dostane, se Elisabeth ocitá v časové smyčce, ve které musí nasadit život, aby uchránila tajemství druhého světa před svým světem.