Starší příspěvky

Pojďte nahlédnout do deníčku jedné nešťastné prvačky...

Janel Weil

Bylo osmnáctého září a ona si začínala přát, aby už padal sníh. Zachumlaná do šály a teplého svetru vzpomínala na všechno to, co sice bylo, ale už to nemilosrdně odvál vítr. Zbyla tu už jen ona a hrnek kakaa.
Pomalu upíjela, dívala se na zavřenou skříň s pečlivě vyrovnanými dárky k Vánocům a přemýšlela. Vlastně už ani nebylo co dělat. Nepřišel letos podzim nějak podezřele brzy?

Zase si užíval jednu z těch vzácných chvilek štěstí s Nilsou. A byli netaktně vyrušeni.

"Pane, přijelo Nesvětlo! Chce s vámi mluvit?"

Velvrik přímo zářil, když mu řekla, že jde s ním.
"Myslím, že ti po cestě budu muset vysvětlit pár věcí, ale to teď není důležité. Umíš střílet z luku nebo šermovat?"
"No...tady se zrovna moc mečů nevyskytuje."

Příběh běžného života bez magie

Mrazivou měsíční nocí kráčel hlubokým sněhem mohutný kůň. Švihal hustým, do copánků zapleteným ocasem, neúnavně se brodil závějemi a z nozder se mu kouřilo. Jeho jezdec, zahalený v tmavém plášti s kápí, pevně držel uzdu a unavený seděl v sedle.

Zdravím vás, moji milí přátelé, co jste mě navštívili.

Tato povídka je autobiografická. Velmi citlivě vystihuje můj vztah k zesnulé babičce.

Tmavé schodiště jistě pamatovalo i lepší časy. Bylo omšelé a na jeho zábradlí už ležela vrstva prachu. Už dlouho se po těchto schodech nikdo neprocházel.

Na životě v horách měla Lavinie ráda skutečnost, že jí většinou ráno nikdo nehonil z postele. Na Seattle, odkud pocházela si pamatovala jen matně. Odstěhovali se odtud, když jí byly dva roky. Teď žili tady v horách, na farmě, kam nikdo nepřišel, co byl rok dlouhý, nezajímali se o svět venku a on se nezajímal o ně.