Pírko podzimu

Janel Weil

Bylo osmnáctého září a ona si začínala přát, aby už padal sníh. Zachumlaná do šály a teplého svetru vzpomínala na všechno to, co sice bylo, ale už to nemilosrdně odvál vítr. Zbyla tu už jen ona a hrnek kakaa.
Pomalu upíjela, dívala se na zavřenou skříň s pečlivě vyrovnanými dárky k Vánocům a přemýšlela. Vlastně už ani nebylo co dělat. Nepřišel letos podzim nějak podezřele brzy?

Cindy si zastrčila za uši pramen světlých vlasů a úkosem pohlédla na kalendář. Bylo osmnáctého září a ona si začínala přát, aby už padal sníh. Zachumlaná do šály a teplého svetru vzpomínala na všechno to, co sice bylo, ale už to nemilosrdně odvál vítr. Zbyla tu už jen ona a hrnek kakaa.
Pomalu upíjela, dívala se na zavřenou skříň s pečlivě vyrovnanými dárky k Vánocům a přemýšlela. Vlastně už ani nebylo co dělat. Nepřišel letos podzim nějak podezřele brzy? Nebo to bylo proto, že pro ni tohle pošmourné, šedivé období zosobňovalo jen to nejhorší – zármutek a ztrátu?

S povzdechem se ztěžka zvedla ze židle a promnula si bolavá kolena, ve kterých při pohybu hlasitě křuplo. Zestárla, a i když jí bylo teprve něco přes třicet, cítila se, jako by byla jednou nohou v hrobě. Všechny ty strasti minulých let ji vyčerpaly a sebraly jí radost. Vlastně jí kompletně sebraly veškeré emoce, což bylo jedině dobře, protože jinak by to nemohla zvládnout. Prstem přejela po rámečku rodinné fotky, která stála na skříni plné dárků a nostalgicky se pousmála. Tady ještě byli všichni. Mamka, táta, její sestra Sophie s manželem a dvěma syny a samozřejmě Pete, její přítel. Usmívali se, navlečení ve vlněných svetrech, za nimi jako kulisy stromy s listy barvy plamenů. Tenkrát byl krásný podzim.

Upila teď už studeného nápoje a otevřela skříň dokořán. S úsměvem se dotkla několika balíčků v leskle modrém papíru, které měla připravené pro oba synovce. Druhé křídlo skříně se však bála otevřít. Ukrývaly se zde balíčky, které už nikdy nikdo nerozbalí. Přesně věděla, co v nich je – kuchařka pro maminku, nové rybářské vlasce, které nakoupila tátovi, malý stříbrný baletní střevíček jako přívěšek na krk pro Sophii, krabička s drahým tabákem pro švagra a samozřejmě saténová kravata, která měla patřit Peteovi. Tuhle část skříně nikdy neotevírala, a přesto se všechny předměty v ní ukryté ostře zadřely do její mysli a odmítaly ustoupit.

Posadila se zpět ke stolu, protože se jí najednou kolena neovladatelně roztřásla, když na ni zase dolehla ta známá tíha. I když už to bylo dva roky zpátky, pořád se s tím nemohla vyrovnat.

„S-s, zlato,“ ozvalo se zasyčení známého hlasu a Cindy se za tím zvukem otočila. Pete na ni kývnul hlavou a zmizel uvnitř jejich společné ložnice. Protočila oči, ale vklouzla za ním. Pete rychle zavřel.

„Co se děje?“ zeptala se a pohlédla mu do pomněnkových očí. Pete se rošťácky usmál.

„Miláčku, dneska tě čeká nácvik na tvé budoucí mateřství.“ Překvapeně vykulila oči. „Potřeboval bych, abys pohlídala kluky, to zvládneš, viď?“ Zasmála se.

„To nebude problém, musíš mi ale vysvětlit, o co jde.“ Pete ji škádlivě políbil na krk.

„To mi bylo hned jasné, že se budeš vyptávat. Víš, vymyslel jsem něco geniálního, naprosto dokonalý dárek. Kluci si už dlouho přejí nějakého mazlíčka a mně se konečně podařilo Sophii a Grega přemluvit. Můj kamarád dělá v psím útulku, takže se tam dneska pojedeme podívat a zkusíme něco vybrat.“

„Aha, jsi geniální,“ rozverně ho pohladila po vlasech. „Proč si ale kluky nevezme k sobě mamka? Celý rok si stěžuje, že je vůbec nevidí…“

„Ta jede s námi, táta taky. Prý musí těm dvěma také něco koupit a jindy nebude šance.“ Chápavě přikývla.

„Takže role chůvy připadla na mě, že?“ Pete se na ni prosebně podíval.

„Prosím, lásko, je to jen na pár hodin.“ Rozesmála se.

„Neboj se, nemyslela jsem to vážně. Budu s kluky moc ráda.“

Tohle bylo naposledy, co s ním pořádně mluvila. Pak se celá rodina začala nenápadně převlékat do něčeho na ven a Cindy vyrazila s Maxem a Benem na dlouhou procházku po okolí. I když se nevraceli dlouho, nezdálo se jí to divné, útulek byl daleko a vybírání také jistě zabralo spoustu času. Krev jí ztuhla v žilách až v okamžiku, kdy se rozezněl její mobil a na displeji bylo neznámé číslo.

„Prosím?“

„Slečna…“ hlas se odmlčel jakoby někdo hledal její mjéno v nějakých dokumentech, „Smithová?“

„Ano,“ přitakala a její hlas vylétl o několik oktáv výše než normálně. Srdce jí najednou bušilo až v krku. Muž na druhém konci linky nic nevysvětloval.

„Mohla byste přijet do nemocnice Sv. Kláry? Jde o vaši rodinu.“ Položila telefon a snažila se přemoci nevolnost, která se jí vzmáhala v hrdle. Jako robot došla k věšáku a popadl klíče od auta. Ani na okamžik nepomyslela, co budou dělat synovci, až zjistí, že zůstali doma sami. Jen slova, která před chvílí slyšela, jí stále plula hlavou. Jak se dostala do nemocnice, vlastně nevěděla, jakoby byla v nějakém tranzu. Uvědomila si až okamžik, kdy ji laskavý strážník posadil na plastovou židli. Měla ohavně oranžovou barvu, stejně jako stěny a linoleum. Ta oranžová se jí zařezávala do mozku jako skleněné střepy.

„Slečno Snithová…“

„Smithová,“ opravila ho automaticky.

„Ano. Máme pro vás špatnou zprávu. Vaši příbuzní…měli autonehodu. Ve velké rychlosti do jejich auta narazil kamion. Bohužel tuto srážku nikdo nepřežil.“ Zaujatě pozorovala vzorek na podlaze. Jak je možné, že má každá kostička jiný tvar?

„Slečno, slyšíte mě?“ ten nepříjemný muž jí pořád něco nesmyslného vykládal. Slova „mrtví“, „nepřežili“ a „autonehoda“ propalovaly vzduch a snažily se prokousat až k jejímu ochromenému mozku.

Poslední, co si pamatovala, byla obrovská vlna nevolnosti, která se v ní vzedmula, když jí konečně došlo, co slyšela. Vzpomínala si, jak pozvracela strážníkovu uniformu, oranžovou podlahu i okolní plastové židličky. A pak umřela.

Cindy si přitáhla svetr blíže k tělu. Se vzpomínkami se vracel ten chlad, který od té chvíle pociťovala a který mohli zaplašit jen Ben s Maxem. Musela se o ně postarat. To jediné ji tenkrát drželo při životě, při smyslech. Naštěstí byli moc malí na to, aby jim přišlo divné, že si maminka a tatínek udělali výlet do nebe, odkud jim budou mávat.

Domovní zvonek se rozezněl. Šouravým krokem došla ke dveřím. Cestou zachytila svůj odraz v zrcadle. Stařena. Seschlá, vrásčitá. Se studeně mrtvýma očima. Otevřela. Za dveřmi stáli kluci, které přivedla maminka jednoho z jejich kamarádů. Nadšeně se překřikovali a ukazovali Cindy oranžové listy velikosti mužské nohy. V ten okamžik je musela nenávidět. S úsměvem zabouchla ženě dveře před nosem, kluky poslala převléknout a zhroutila se na židli ke svému kakau.

V uších jí hučelo, v hlavě dunělo, pod víčky jí snad řezali nožem a v nose ji pálila ostrá bolest. Ale přesto se probudila. Nechtěla, ale musela pootevřít oči a nechat sluneční paprsky rozehřát její mrtvé tělo. Vracela se do života.

Po měsíční psychoterapii, kdy se dostávala z nejhoršího a chlapci mezitím bydleli v pěstounské rodině, se vzchopila natolik, aby alespoň navenek dokázala přesvědčivě zahrát silnou ženu. Ben i Max jí byli okamžitě svěřeni do péče. K psycholožce však docházela pravidelně každý týden. Jednou přišla o něco dříve a zvědavě nakoukla do desek se svým jménem, které měla lékařka na stole. Přímo na vrchu ležela fotografie její rodiny. Nacpala si ji do kapsy kabátu. Pod ní byla další, tentokrát na ní bylo pomačkané auto, dveře byly pryč, okna roztříštěná. Na vozovce byla kaluž čehosi tmavého, Cindy věděla, oč jde. Uprostřed té spouště sedělo štěňátko. Krev mu zabarvila kožíšek do ruda. Upíralo svůj psí pohled přímo na fotografa. Cindy se nikdy nezeptala, co se s tím pejskem nakonec stalo.

„Teto, teto, že se mám jít jako prví koupat já!!“

„Nene, já!!“ Jekot se rozléhal celým bytem a Cindy cítila, jak jí dětské hlasy znova dodávají sílu. Pro štěstí se dotkla zarámované fotografie, kterou kdysi přinesla zmačkanou v kapse pláště ze své poslední návštěvy u psychologa.

„Do vany se snad vejdete oba, ne? A šup, nemám na vás celý den!“

Ne, podzim tady byl přesně na čas.

Post Views: 29