Tři sestry
Tisíc let. Co to je? Snění? Dávno? Zapomnění?
Kapky deště bubnovaly lidem do oken. Déšť seděl u svého okna, od kterého vyhnal Slunce (to se teď krčilo v koutě u topení) a po obloze honil mraky. Věčnost si v klidu popíjela stoletý odvar z lučního kvítí a se zachmuřeným pohledem sledovala dveře. Ty se náhle s lomozem otevřely a dovnitř doslova vpadl Osud. A v patách za ním … stanula Nenávist v celé své kráse. A krásná opravdu byla. Vysoká, že se sotva vešla do dveří, štíhlá jako lidské dívky z časopisů, její havraní vlasy si mnozí pletli s temným závojem a ve velkých, černých očích se mnozí doslova utápěli. Věčnost si všimla, že několik takových nešťastníků Nenávist táhne za sebou na provázku. A o trochu později jí došlo, že mezi ně patří i sám Osud. Na Nenávisti rtech pohrával vítězoslavný úsměv. Jen Věčnost věděla, že ve skutečnosti její sestra vypadá jinak.
„Vypadněte!“ zavrčel Osud na Déšť a Slunce. Ti se po sobě nechápavě podívali a následně se s otázkou v očích otočili k Věčnosti. Koneckonců, měli ještě mnoho co na práci.
„Tak honem!“ zařval na ně a zahrozil Dešti svou holí.
Ten neochotně přestal pršet a zavřel okno. Slunce si rychle dosušilo paprsky a oba s rozezlenými výrazy opustili příbytek. Venku se opřeli o mlžnou stěnu a s našpicovanýma ušima hltali každé slovo.