Paní jezera
Jemné bílé prsty sevřely figurku krále, a přesunuly o tři místa doprava. Po jeho levém boku stanula věž. Malá rošáda. „Ale drahá,“ ozvala se protihráčka, „není to trochu předčasné? Vždyť ho ani náznakem neohrožuji.“ Paní se usmála. „Zatím ne, sestřičko. Zatím ne.“ Artuš vyhlížel Kamelot už od poledne. Věděl sice, že jeho kamenné věže spatří nejdřív za soumraku, ale boje s bandity ho tentokrát až nepatřičně unavily. Merlinovy komentáře o tom, že na stará kolena už holt tolik nevydrží, nechal bez poznámky. Ale se skřípěním zubů. Jeho dvorní mág byl v družném hovoru s Gwainem, a podle častých výbuchů smíchu si buď dělali legraci z něj, Artuše, nebo ho Gwaine bavil další ze své nekonečné zásobárny historek, a Merlin je ilustroval obrázky z jisker. Král se usmál, a...
Hvězdný prach
„Chtěl bych se podívat do vesmíru,“ oznámil Jirka. „Už je to tady zase,“ pomyslela si maminka, která právě umývala nádobí po večeři. Zastavila vodu a oklepala ruce od jarové vody do dřezu. Otočila se, a před sebou spatřila svého osmiletého syna v modrém pyžamu s potisky pestrobarevných planet, a plyšovou raketou v ruce. Usmála se na něj a řekla: „Tak až budeš velký, můžeš se stát kosmonautem. Budeš moci letět do vesmíru, a třeba dokonce přistaneš i na Měsíci!“ dodala hlasem překypujícím vzrušením, tak jak to maminky umí. Jirku to však příliš neohromilo. Díval se na své bačkůrky s vyšitými kometami, a oběma rukama objímal plyšovou raketu. „Ale to je za dlouho, mami. Já bych se tam chtěl podívat už teď.“ Zvedl hlavu a podíval se na ni tím pohledem, pro který by mu...
Krutý vtip
Célene stála před zamčenou bránou, a dívala se skrze ní na dům, ve kterém se pořádala oslava. Stála tu už skoro celou hodinu, ale nikdo jí nepřišel otevřít. Viděla světla v oknech, kde se tu a tam mihly známé, rozjařené tváře. Zvonila na ně. Volala na ně. Věděla, že jí slyší, vidí. Že o ní ví. V hlavě jí stále dokola zněl hlas jejích kamarádek. Přijď dnes večer na oslavu. Jsi zvaná. Vážně tě chceme vidět. Budou tam všichni. Bude to skvělé! Užijeme si to! A teď tu stála. Osamělá a zrazená. Tohle je vážně krutý vtip, došlo jí to. Měla to pochopit hned, když jí se smíchem zvaly. Noční obloha zaburácela a začalo pršet. Célene se sklopila hlavu, a donutila své nohy do pohybu. Cítila, jak její nové šaty, které si koupila jen kvůli dnešní oslavě, začaly vlhnout. Její...
Kletba zeleného smaragdu – 5. díl
Bolest jsem necítila. Aspoň to mi zrcadlo dopřálo, bezbolestnou smrt. Mé tělo bezvládně leželo na zemi. Všimla jsem si zašité ponožky, která mi vyčnívala z boty. Můj poslední pohled patřil obrazu v zrcadle. Stála v něm moje prabábi a usmívala se. V obličeji se jí zračilo mlhavé zoufalství. Viděla snad to, co jsem udělala? Stoupla jsem si k zrcadlu a položila na něj ruku. Překvapilo mě, že jsem se ho mohla dotknout, i když jsem byla pouhým stínem. Odraz v zrcadle se zavlnil a já propadla za jeho oponu. Padala jsem. Jediné, co jsem viděla, byla mihotající se světluška a pobíhající jednorožec na mýtině. Zavřela jsem oči a modlila se. Nakonec mě na tváři zahřála čísi ruka. Otevřela jsem oči a uviděla před sebou svou rodinu. Mámu, tátu. Moji prabábi i prapraděda....
Kletba zeleného smaragdu – 4. díl
Neviditelná síla se mě snažila odtrhnout od přízraku. Zavřela jsem oči a přitiskla ho pevněji k sobě. Slyšela jsem, jak mi nad hlavou burácí hromy. Něco se blížilo. Něco zlověstného, co nutilo mé smysly, mít se na pozoru. Zhmotnělé ruce mě obejmuly, jako kdyby se snažily skrýt mě před tím nebezpečenstvím, které se blížilo. Zdálo se to nemožné, ale přísahala bych, že jsem pod jeho kůží cítila bít srdce. Přízrak se změnil. Na své tváři jsem cítila padající déšť, a když se má víčka otevřela, i přes tu zuřící bouři jsem jasně viděla do očí toho cizince. Odráželo se v nich tolik emocí, které jsem neuměla pojmenovat. V momentě, kdy jsem mu chtěla položit ruku na tvář, se to stalo. V nestřeženém okamžiku mě ta neviditelná síla odmrštila pryč. Padala jsem. Možná to byly...
Kletba zeleného smaragdu – 3. díl
Zelený smaragd na hrudi mě hřál, zatímco jsme procházeli Temným hvozdem. Pohybující se přízrak vedle mě nic neříkal. Mířil do hlubin lesa a zelený drahokam ho ochotně následoval. Já jsem ho ochotně následovala. V hlavě mi vířilo spoustu myšlenek. Nevěděla jsem, co se stane a jestli tohle vůbec přežiju. Nejsmutnější na tom všem bylo, že by moji smrt nikdo neoplakal. Jestli totiž zrcadlo ukazovalo pravdu, moje prabábi byla dávno mrtvá. Mrtvá. To slovo se mi převalovalo v myšlenkách a trávilo veškeré mé naděje. Přála jsem si věřit, že se s prabábi ještě uvidím, ale nakonec mě ten skličující pocit ovládl a z mých úst se vydral stén bolesti. V mysli se mi ozval výsměšný smích. Na chvíli jsem si myslela, že se mi to zdálo, ale ta slova, která poté přišla, mě...
Kletba zeleného smaragdu – 2. díl
Když jsem se probrala, cítila jsem, jak mě do obličeje pálí ostré sluneční paprsky. Slunce jsem milovala, ale teď se mi ostře a bolestivě zabodávalo do kůže, až jsem musela ucuknout a svalit se z postele na zem. Ten chlad kamenné podlahy jsem uvítala. Spokojenost však neměla trvat příliš dlouho, protože mi docházelo, že jsem se nacházela v místnosti, kterou jsem neznala. Srdce mi v hrudi poskakovalo příliš rychle. Měla jsem strach. Kde to jsem? Jak jsem se sem dostala? Nepamatovala jsem si nic. Proč jsem viděla svého prapradědečka? A kam se poděla moje prabábi? Při vzpomínce na její obličej se mi stáhlo hrdlo úzkostí. Moc dobře jsem nyní chápala, že příběh, který mi vykládala, nebyl vymyšlený. Byla to pravda. Jaký však bude mít dopad na můj život, jsem ještě...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
