Starší příspěvky

Sestřičky musí opravdu hodně odpočívat. Jak psychicky, tak fyzicky. Je potřeba načerpat energii. Hodně energie. Protože ji v práci rozdáváme, a ne málo. Abychom byly usměvavé, empatické, vyrovnané a silné, je potřeba se věnovat jak tělu, tak duši. A sama za sebe musím říct, že mi k velké vyrovnanosti pomáhá les. Les umí být doslova kouzelný, pohladí duši, vyrovná rozborcenou rovnováhu a dodá tolik potřebnou sílu a energii.

Maximo o sobě rád tvrdil, že je cílevědomý a houževnatý. Byl velice soutěživý a prostě nerad prohrával. Aspoň tak sám sebe viděl. Zbýval mu už jen kousíček, aby se dostal na vrchol sopky Bromo. S každým krokem se mu do mysli vkrádaly vzpomínky posledních dnů, týdnů, měsíců a let. Jak v práci…

Dnes to nebude lehký příběh. Bude smutný. Moc smutný. Kdo nerad smutek, prosím, nečtěte dál.

Tento příběh vypráví o třech ženách a jednom pokoji. Na oddělení vládl obyčejný každodenní ruch a shon, sestry a ošetřovatelky pobíhaly sem a tam, všude okolo vonělo prádlo a dezinfekce. A pak tu byly ještě vůně, které jste necítili nosem, ale srdcem. Strach, bolest, beznaděj. Každodenní boj o přežití, boj s nemocí, boj s bolestí, se samotou. A to vše se střídá a prolíná s čím dál větší intenzitou a pravidelností, až se dech zadrhává a srdce trne bolestí a lítostí.

Byl ledový podzimní den, slunce zářilo a prudký vítr přivlál mrazem zkřehlé padající listí stromů Zapovězeného lesa až sem na famfrpálové hřiště, kde vířilo v pestrobarevných kruzích.

Vysoko na obloze poletovali bradavičtí studenti na košťatech, a ti mudlovští zase na ultramoderních mudlovských dronech.

Byl rok 2224 a Mezinárodní zákon o utajení kouzel už byl dávno zrušen. Všem zklamaným mudlovským dětem, kterým nikdy nedošel vysněný dopis z Bradavic, bylo dnes v Bradavicích nabídnuto místo v nové páté mudlovské koleji, v Mudlovědu. Samozřejmě, že nemohly chodit na hodiny přeměňování či kouzelných formulí, protože na ty je potřeba fungující hůlka, navštěvovaly ale hodiny lektvarů, kde se učily podle receptů připravovat různé lektvary, nebo chodily na hodiny starodávných run, astronomie, bylinkářství a péče o kouzelné tvory.

Kolejní závěs se zachvěl. Upoutalo to Tulipy pozornost, protože ta těžká sametová látka se normálně nepohnula ani když člověk chtěl, natož takto sám od sebe. Zastavila se u chodby vedoucí z kolejní místnosti kousek před závěsem a snažila se vnímat okolí. V první chvíli jí nepřišlo nic podezřelé nebo jinak, ale za chvíli ucítila zřetelné teplo nalevo od sebe. Podívala se tím směrem a po chvilce ji udeřila přes nos jasná santalová vůně.

„Kam si myslíš, že jdeš, Pompono?" Promluvila směrem, kde stála spolužačka pod neviditelným hábitem.

„Á, jak to, že na mě vždycky přijdeš?" Řekla s velkým rozladěním v hlase Pompona.

Slunečný den končí, paprsky zapadají a já se šinu velmi pomalu polní cestou, která se vine od vesnici k vesnici. Nikde nikdo a v dáli zapadá slunce, mraky ho ochotně schovávají a poslední paprsky mi oranžovými odstíny dopadají na kůži a zahřívají mě. Vzduch vane však čerstvý, není takové to parné dusno, ale předpokládám, že to v létě teprve přijde. Toto mám na jarních dnech nejraději. Pramen vlasů, který mi vítr češe, si zastrčím za ucho. V ruce svírám květiny, které jsem natrhala po cestě a svázala je do úhledné kytice. Kéž bys jen viděla, kam jsem až došla. Kam až bych došla, kdybys tu byla se mnou?

Pořádně nechápal, co se děje. Na pokraji zhroucení sledoval Isabellu, jak se její pečlivě vytvořená maska pomalu hroutí. Do jinak klidné tváře s bojácným a stydlivým výrazem pronikl chlad a vypočítavost. Drobné rty se jí zkroutily a ty jindy vykulené modré oči se přimhouřily.

Bylo to, jako by se mu do mozku zabodlo tisíc drobných jehliček. Bolelo to všude, tak moc, že skoro nevydržel stát. Všechen ten oheň, kterým Isabellu obklopil, beze stopy zmizel, ale ta bolest pokračovala. Musela to nějak dělat ona.

Někde v dálce se ozvaly hlasy. Isabella na chvíli vzhlédla a bolest náhle přestala. Sebastian přerývaně dýchal a snažil se přijít na to, co se stalo.

Jen zlehka přivřít oči, na chvilku se zasnít. Na chvíli nemyslet na práci. Svíčka na stole v sesterně pomaličku, tiše dohořívá. Otočím k ní hlavu. Je opravdu jako malá světluška, třepotá se, zlehka světélkuje. Je plná naděje. Přemýšlím, jak je život pomíjivý. Lidé přicházejí, odcházejí, rodí se…

Dnes je ten den, kdy najevo můžeš dát,
každému na hradě, jak moc máš ho rád.
Říct všechno veřejně, ale i skrytě.
Vyjádřit city své přímo či neurčitě.

Zde pode mnou leží na psaní pergamen,
kdo bude první s citem tvým seznámen?
Dovolím začít si, říct, co k vám cítím,
když zdobíte proutky mé příběhy, kvítím.

Nadšení, lásku, něhu, štěstí a vděk,
z vás kdo vkročíte pod proutky mé mimoděk.
Z každého příběhu, drabble či básně,
co píšete s nadšení bez kapičky bázně,
proutky mé ožijí a láskou se plní,
společně s vánkem pak vzduchem si plují.

Ráda mám každého, kdo ke mně zavítá
a paní Múzu s úsměvem přivítá.
Prostor teď dávám vám, říct co na srdci máte,
věřím, že ze srdce svého citu rozdáte.

Prosila jsem na kolenou. Slzy se mi řinuly po tvářích, ruce jsem měla sepjaté, obětina na oltáři přede mnou lákavě voněla.
Zjevila se.
"Dám ti, oč žádáš. Bude žít."
Nemohla jsem se jí podívat do tváře. Koukala jsem na božské prsty u nohou, čelem se jich div nedotýkala.
"Děkuji, děkuji." Jiného slova jsem nebyla schopna.
"Má to ale cenu."
"Cokoli!" Byla jsem si tím tak jistá! Jaký smysl by měl život bez něj?