Barnabáš byl na první pohled obyčejným chlapcem, který si poklidně žil svůj život a nikomu se nezdálo, že by se mu dělo něco ošklivého.
Ve škole se usmíval, bavil se s přáteli, dokonce často nahlas zpíval společně s jedním z jeho spolužáků. Vůbec to nevypadalo, že by si procházel peklem. Ani nikoho z kamarádu nenapadlo, že by si mohl jejich kamarád procházet těžkou životní situací.
Paprsky slunce lehce polechtaly po tváři dívku, která svůj čas trávila v lučním kvítí. Zcela automaticky zaplétala věneček z pampelišek, ale své počínání si příliš neuvědomovala. Necítila ani jemný poryv vánku, který si pohrával s jemnými vlásky, co jí vypadly z culíku. Po noze jí lezla beruška, ale nic takového pro ni nebylo důležité, protože byla ponořena do svých vzpomínek.
Na místě, kde svou lásku poprvé potkala, vzpomínala na chvíle plné radosti, ale i smutku, jež jejich společný život provázel. Jedna vzpomínka za druhou lechtala její vědomí a vytvářela na jejím obličeji buď úsměv nebo zamračenou grimasu. S každou další pampeliškou ve věnečku si vybavovala další a další část svého života, který sdílela až do minulého měsíce se svou láskou z dětství.
Obloha potemněla a vítr nadzvedl listí rostoucí v malebné zahradě. Byla krásně udržovaná, opečovávaná s velkou láskou. Všechny růžové keře byly pečlivě zastřižené, záhonky čerstvě odtrhané od plevelů. V zahradě dominovala velká hrušeň. Že byla hodně stará se dalo poznat podle velmi silného kmene. V jeho korunách hnízdila jedna osamělá pěnkava. Neklidně přešlapovala ve svém hnízdě. Cítila až ve svých kostech, že se něco blíží. Cítila ve vzduchu zvláštní brnění, jako kdyby přicházela změna. Jen netušila, jestli se jedná o něco pozitivního nebo hrozivého. Oblaka začala tmavnout a těžknout. Pěnkava zatřepotala svými křídly, když na ni dopadly první velké těžké kapky. Déšť. Na ten byla zvyklá.
Na břehu jezera, jehož vodní hladina plápolala odleskem oranžového červánku, se rozplétal příběh lásky, romantiky a magie, který měl proměnit dva osudy v jeden společný příběh. Sarah, mladá žena s jiskřivýma očima, které v sobě nesly zvědavost a smyslnost, měla v sobě vrozenou schopnost vnímat krásu kolem sebe. V den, kdy se jejich setkání odehrálo, si připravila místo na břehu jezera, které bylo doslova zasypáno květinami. Rozvěšené lampiony čekaly, až se setmí, aby zahalily tuto scenérii do tajemného světla. Na druhém konci břehu, nedaleko rozkvetlé sakury, se nacházel David. Mladý muž s tajemným úsměvem se procházel po břehu a naslouchal šepotu vody.
Královské fauní bingo · Deník zdravotní sestry
Byla to zpočátku klidná služba. Pacienti byli spokojení, nic zvláštního se nedělo. Rozdala jsem léky, infuze, další sestřičky zase rozdaly jídlo, prostě běžný den. Pak jsme si daly kávu. A tím náš klidný den skončil. Přišla bouřka z horka. Rychle jsme pozavíraly všechny okna.
A najednou prásk!
Ve velkém městě nikdy nebyla taková tma, aby byla pořádně vidět obloha. Osvětlení města bylo vždy tak silné, že obyvatelé málokdy viděli noční oblohu. Aby mohli vidět hvězdy, krásný měsíc ba někdy i planetky, tak museli chodit do planetária, které bylo velmi drahé. Návštěvnost však mělo velkou a věděli moc dobře, co dělají. Jejich představení byla krásná, plná hvězd i dobrodružství, ale bylo to stále umělé a nebyl to ten zážitek, který byl správný. Pro malé děti to možná bylo dobré... ale to bylo tak vše.
Příběh, který jsem se Vám rozhodla vyprávět, se stal mně osobně. Je to asi pět let zpátky.
Měla jsem čerstvě po škole a našla jsem si dobrou práci, ale musela jsem se kvůli ní stěhovat. Zprvu jsem se toho bála. Nevěděla jsem, zda mám dostatek peněz na to, abych si zařídila stěhování, natož si pořídit vlastní dům. Samozřejmě, že rodiče mi slíbili, že mi do nového začátku pomohou. Přesto jsem měla pocit, že finančně se to nemůže zvládnout.
Po pár dní hledání svého prvního domu, jsem si už začínala hrát s myšlenkou, že budu muset práci odmítnout a najít si něco blíže. Když už jsem to chtěla vzdát, zahlédla jsem na obrazovce svého počítače inzerát na prodej domu. Podle obrázku vypadal prostorně. Pro jednu osobu až moc. Ale ta cena. Byl mnohem větší a levnější než všechny předchozí, které jsem si prohlížela. Bylo mi podezřelé, že je to tak levné, ale co na tom, vždyť risk je zisk. Ne?
Mílovými kroky rázoval spletitými chodbami sklepení, a pouštěl hrůzu. Lidé mu uhýbali z cesty, zděšení z možné konfrontace s rozbouřeným primusem zmijozelské koleje. Jeden havraspárský prvňáček se dokonce schoval ve výklenku hned za obří atrapou monstery deliciosy, aby náhodou nebyl hromosvodem pro hněv blonďatého aristokrata, jemuž se každý raději vyhnul, i když měl zrovna veselou náladu. Možná hlavně tehdy, když měl veselou náladu.
Na nebi se přitom honily červánky; západ slunce měl nastat za pouhou půlhodinu, a tráva voněla večerní rosou. Studenti posedávali kolem jezera, a smáli se olbřímí olihni, kterak chapadly chňapala po létající zlatonce, jež vypustil do vzduchu Potter.
Sotva popadala dech. Ztěžka došlapovala na zem, a doslova se musela nutit ke každému dalšímu kroku při stoupání do strmého kopce. V mysli stále nemohla uvěřit tomu, že se rozhodla jít. Vždyť ho skoro ani nezná. Jen kdyby tak dokázala odolat jeho modrým očím lemovaným hustými řasami. Vždy, když se na ni podívaly, podlamovala se jí kolena. Roky ji přehlížel, jako kdyby ani neexistovala, a najednou, poslední ročník společného studia na střední, ji začal obletovat. Jen tak jí sem tam poslal milý e-mail, občas jí přinesl ráno do školy kávu. Vanilkové latte se skořicí na pěně. Její oblíbené. Na kelímku nikdy nechybělo napsané její jméno. Občas se bavila představou, jak při koupi uvedl dívčí jméno, aby pikolík na kelímek napsal právě to její. A co se mu při tom asi muselo honit hlavou. Věřil tomu, že se takový vysoký mužný kluk jmenuje Angelina?
Toho večera byl klid. Klid. Nikoliv ticho. Tomu překáželo v existenci skřípění kovu, klapání ozubených kol a sykot páry unikající v pravidelných intervalech z ventilů. Paprsky slunce, které zapadalo za obzor kdesi hluboko dole, osvětlovaly obří balon vzducholodi, na který vrhala zlověstné stíny manévrovací křídla, ocasní kormidlo a vypoulená očka žabí hlavy na přídi.
Elena se ještě jednou prošla po palubě a přes zábradlí obdivovala krajinu, dokud slunce nepřestalo hrát stínohru a neodebralo se ke spánku. Rozžehla příruční lucernu a její světlo donesla k přídi. Žabí oči se zanedlouho rozzářily a do jemné mlhy vykouzlily dva kužely světla. „Tolik jsi toho určitě zažila,“ povzdychla si Elena a pohladila dřevo, „a pak tě nechali na smetišti…“
