Po lokty v bryndě

Byla to zpočátku klidná služba. Pacienti byli spokojení, nic zvláštního se nedělo. Rozdala jsem léky, infuze, další sestřičky zase rozdaly jídlo, prostě běžný den. Pak jsme si daly kávu. A tím náš klidný den skončil. Přišla bouřka z horka. Rychle jsme pozavíraly všechny okna.

A najednou prásk!

Vypnula se elektřina. Okamžitě naskočil agregát. Přístroje fungovaly, ovšem výtahy ne. Ty se zastavily a v nich! Můj lékař. Sám a opuštěný! Nezjistila jsem to hned, až později, kdy jsem si říkala, že je mimo oddělení nějak dlouho. Chudák, byl tam zaklíněný přes půl hodiny. Nakonec přijeli hasiči, služba, co obsluhuje výtahy a vše dobře dopadlo. Všichni jsme si oddychli. Lékaři jsem uvařila čaj, podala kousek čokolády. Jenže pak náhle gong. To snad není možné, co je tohle za službu! Z rozhlasu se ozvalo varování, že nejde o cvičení, ale opravdu o požární poplach. Chodící pacienti vybíhali z pokojů neklidní a dožadovali se informací, kam jít a co dělat. Snažili jsme se je uklidnit a spolu s lékařem jsme rozjížděli plán. A věřte mi, uklidnit lidi, co jsou dušní a závislí na kyslíku není legrace. Pak naštěstí zavolal vrátný, že se nic neděje, že nějaké dítě rozbilo skříňku s alarmem a zmáčklo čudlík.

Oddych.

To byla brynda asi po zápěstí. Brynda po lokty následovala po chvilce. Když se všichni uklidnili, šla jsem se podívat na jeden pokoj. Tam leželi dva pánové, kteří nechodili. S nimi na pokoji byl starší pán, občas hodně zmatený. Když jsem do pokoje vešla, onen pán měl v náručí zuby. Ne jedny, ne dvoje, ale čtvery. Později jsem zjistila, že ještě jedny měl v kapse. Na otázku, co to dělá a proč má zuby spolupacientů se jen usmál, že mu ty jeho nepasovaly a chtěl zkusit jiné. Svěsila jsem hlavu, zhluboka se nadechla a brynda dosáhla opravdu po lokty. Poctivě jsem vydrhla všechny zubní protézy. A začalo zkoušení – ústa, umýt. Další ústa, umýt. Napasovala jsem vše kam patřilo. Z této služby jsem odcházela unavená a obohacená o mnoho zážitků.

Práce sestry není jednoduchá, ale je nádherná. Někdy je to veliký stres, někdy trápení, a někdy se opravdu zasměju a říkám si, že moje maminka mi dobře poradila povolání. Neměnila bych. Jen bych vymyslela značkování zubních protéz. Tohle už zažít nechci. A výtahy? Ty nesnáším dodnes. Doma jsem snědla čokoládu, zapila ji skvělou kávou a těšila se na další službu. Únava vyprchá rychle, když máte tak nádhernou práci.