Starší příspěvky

Meteorologové hlásili slunečné počasí a teplou noc, a tak se 3 kamarádi domluvili, že pojedou tábořit. Sbalili si vše potřebné do batohů, nasedli na kola a vydali se ke svému oblíbenému plácku v lese. Již dlouho tam plánovali přespat, ale teprve tohoto dne se odhodlali.

,,Tak já zajdu pro dříví a vy s Tobiasem mezitím postavíte stan?” otázal se Lucas, když dorazili do cíle. Oba chlapci přikývli a každý se pustil do toho svého. 

,,Poslyš, nezdá se ti, že se dnes Lucas chová poněkud podivně? Vůbec ho nepoznávám,” zeptal se po chvíli Tobias Richarda. ,,Zdá! Myslel jsem si, že se mi to jen zdá, ale pokud si toho všímáš i ty, tak na tom asi něco bude. Můžeme se ho na to pak pokusit zeptat.”

Bylo to měsíc po tom, co děda dodýchal. V devadesátce už na to měl nárok. Vydal se za babičkou, a nás nechal pokračovat ve svých životech.

Vlastně se toho moc nezměnilo. Až na to, že jsem se změnila já. Protože jsem byla u toho, když odešel. Protože smrt najednou nabyla jiný rozměr. Protože život najednou nabyl jiný rozměr. To, jak bych ho chtěla prožít. To, jaké bych chtěla mít vztahy. To, jak bych chtěla, aby se na mne jednou vzpomínalo.

Některé dny bylo všechno tak jiné.

Některé dny bylo všechno při starém.

Rozpoviem vám príbeh, ktorý sa síce stal pomerne dávno, no vymyká sa spod všetkých pravidiel rozprávok. V jednej dedinke, neznámo kde, žil raz jeden starý muž menom Herbert. Bol to muž so srdcom na dlani, aj keď jeho tvár poznačil čas a škaredosť. Práve za tú vďačil mladej sudičke, ktorá sa zadívala na obraz nad jeho hlavou a z jej pier uniklo slovo škaredosť. Odvtedy bol Herbert naveky poznačený týmto omylom, no nevadilo mu to. Bol šťastným dieťaťom. Deti síce od neho bočili a neskôr aj krásne ženy, no jemu to nevadilo. Čo mu nevedeli dať ľudia, získaval u zvierat. Ľahko pri nich zabúdal na svoje trápenie až si po rokoch ani nespomenul. Totiž, zvieratám bolo jedno, či bol krásny alebo škaredý, cítili z neho len dobrotu a srdce na dlani.

Bylo nebylo, v dobách tak dávných, že už to snad ani není pravda a nebo jak by řekly naše prabáby – za starých časů, žil za kouzelným lesem mladý čaroděj Arion. Žil v chaloupce po rodičích sám. Táta mu zemřel při pohraničních šarvátkách s obry, když byl ještě malý chlapec. Vychovávala ho maminka, ale byla už dlouho churavá a její léčitelské schopnosti nestačily. Arion tak osiřel. Než zemřela, stihla ho naučit rozličná kouzla i poznávat byliny a vařit odvary. Ale věděl, že potřebuje něco víc. A tak si jednoho dne sbalil hůlku, několik čarodějných spisů a maminčin medailonek a vyrazil do světa.

Jemné bílé prsty sevřely figurku krále, a přesunuly o tři místa doprava. Po jeho levém boku stanula věž. Malá rošáda.

„Ale drahá,“ ozvala se protihráčka, „není to trochu předčasné? Vždyť ho ani náznakem neohrožuji.“

Paní se usmála. „Zatím ne, sestřičko. Zatím ne.“

„Chtěl bych se podívat do vesmíru,“ oznámil Jirka.

„Už je to tady zase,“ pomyslela si maminka, která právě umývala nádobí po večeři. Zastavila vodu a oklepala ruce od jarové vody do dřezu. Otočila se, a před sebou spatřila svého osmiletého syna v modrém pyžamu s potisky pestrobarevných planet…

Célene stála před zamčenou bránou, a dívala se skrze ní na dům, ve kterém se pořádala oslava. Stála tu už skoro celou hodinu, ale nikdo jí nepřišel otevřít. Viděla světla v oknech, kde se tu a tam mihly známé, rozjařené tváře. Zvonila na ně. Volala na ně. Věděla, že jí slyší, vidí. Že o ní ví. V hlavě jí stále dokola zněl hlas jejích kamarádek. Přijď dnes večer na oslavu. Jsi zvaná. Vážně tě chceme vidět. Budou tam všichni. Bude to skvělé! Užijeme si to! A teď tu stála. Osamělá a zrazená. Tohle je vážně krutý vtip, došlo jí to. Měla to pochopit hned, když jí se smíchem zvaly.

Bolest jsem necítila. Aspoň to mi zrcadlo dopřálo, bezbolestnou smrt. Mé tělo bezvládně leželo na zemi. Všimla jsem si zašité ponožky, která mi vyčnívala z boty. Můj poslední pohled patřil obrazu v zrcadle. Stála v něm moje prabábi a usmívala se. V obličeji se jí zračilo mlhavé zoufalství. Viděla snad to, co jsem udělala?

Stoupla jsem si k zrcadlu a položila na něj ruku. Překvapilo mě, že jsem se ho mohla dotknout, i když jsem byla pouhým stínem.
Odraz v zrcadle se zavlnil a já propadla za jeho oponu.

Neviditelná síla se mě snažila odtrhnout od přízraku. Zavřela jsem oči a přitiskla ho pevněji k sobě. Slyšela jsem, jak mi nad hlavou burácí hromy. Něco se blížilo. Něco zlověstného, co nutilo mé smysly, mít se na pozoru. Zhmotnělé ruce mě obejmuly, jako kdyby se snažily skrýt mě před tím nebezpečenstvím, které se blížilo. Zdálo se to nemožné, ale přísahala bych, že jsem pod jeho kůží cítila bít srdce. Přízrak se změnil. Na své tváři jsem cítila padající déšť, a když se má víčka otevřela, i přes tu zuřící bouři jsem jasně viděla do očí toho cizince. Odráželo se v nich tolik emocí, které jsem neuměla pojmenovat. V momentě, kdy jsem mu chtěla položit ruku na tvář, se to stalo. V nestřeženém okamžiku mě ta neviditelná síla odmrštila pryč.

Zelený smaragd na hrudi mě hřál, zatímco jsme procházeli Temným hvozdem. Pohybující se přízrak vedle mě nic neříkal. Mířil do hlubin lesa a zelený drahokam ho ochotně následoval. Já jsem ho ochotně následovala. V hlavě mi vířilo spoustu myšlenek. Nevěděla jsem, co se stane a jestli tohle vůbec přežiju. Nejsmutnější na tom všem bylo, že by moji smrt nikdo neoplakal. Jestli totiž zrcadlo ukazovalo pravdu, moje prabábi byla dávno mrtvá. Mrtvá. To slovo se mi převalovalo v myšlenkách a trávilo veškeré mé naděje. Přála jsem si věřit, že se s prabábi ještě uvidím, ale nakonec mě ten skličující pocit ovládl a z mých úst se vydral stén bolesti.