Žába z oceli

Toho večera byl klid. Klid. Nikoliv ticho. Tomu překáželo v existenci skřípění kovu, klapání ozubených kol a sykot páry unikající v pravidelných intervalech z ventilů. Paprsky slunce, které zapadalo za obzor kdesi hluboko dole, osvětlovaly obří balon vzducholodi, na který vrhala zlověstné stíny manévrovací křídla, ocasní kormidlo a vypoulená očka žabí hlavy na přídi.

Elena se ještě jednou prošla po palubě a přes zábradlí obdivovala krajinu, dokud slunce nepřestalo hrát stínohru a neodebralo se ke spánku. Rozžehla příruční lucernu a její světlo donesla k přídi. Žabí oči se zanedlouho rozzářily a do jemné mlhy vykouzlily dva kužely světla. „Tolik jsi toho určitě zažila,“ povzdychla si Elena a pohladila dřevo, „a pak tě nechali na smetišti…“

Zarazila se. Opravdu se baví s vlastní lodí? Už je jako strýček. Měla ho ráda, pomohl jí s opravou Ocelové Žáby, podpořil ji, když se chtěla vydat na vlastní dobrodružství, ale rozhodně si nepřála, aby si o ní rodina šuškala to, co o tom dobrosrdečném starém bláznovi. Jako by se bála, že ji stovky mil vzdálená rodina uslyší, další slova raději jen zašeptala: „Věřím, že nás čekají nádherná dobrodružství…“

S nadějným úsměvem na rtech zkontrolovala kurz, opláchla si obličej vodou z barelu a uložila se do houpací sítě ve výklenku kajuty. Odebrala se do říše snů a těšila se na nové výhledy pod sebou. Aniž by tušila, že stařičká loď skrývá tajemství, o kterém se jí ani nesnilo. Vprostřed noci se ozvalo hlasité LUP, které ale přešla s tím, že jde o vzdálenou bouřku. Převalila se na druhý bok a opět usnula.

Sluneční paprsky ji probudily nad zcela neznámou krajinou a, co bylo horší, na zcela jinak vypadající vzducholodi. Dřevo bylo natřené na bílo, plachty a balón pomalované a kde to bylo možné, byly rozprostřené girlandy s trojúhelníčky z barevných látek. Jednalo se ale pořád o její loď, protože příď stále zdobila tatáž vysmátá žabí tlamička a strojovna dál vesele vrzala, syčela a klapala ve stejném rytmu jako večer. Elena si protřela oči a štípla se do hřbetu ruky. „Jau!“ Nezdálo se jí to. Nic z toho.

Pořádně vyvedená z míry se rozhodla prohlédnout si krajinu z větší blízkosti, a to znamenalo klesnout. Navedla loď do pomalu se svažující spirály, s lodním deníkem v rukou chvíli přecházela sem a tam, ale pak začala škrábat plnícím perem o zežloutlý papír. „Asi jsem se zbláznila… Loď vypadá jako vyměněná, krajina pode mnou také. Stromy kvetou a barví se do podzimních hávů zároveň, obloha na obzoru má stále nádech pastelové duhy, ač mám slunce nad hlavou. Všechno kolem – i loď sama – vypadá jako nádherný obraz. Jak k tomu ale došlo?“

„Z takového dobrodružství mám strach,“ stačilo si to pomyslet a sotva odložila deník, ozvalo se stejné lupnutí jako v noci. Svět se zamotal, potemněl a první, čeho si všimla, bylo skřípění. Rozhlédla se a vyjekla. Z výletní vzducholodi, která se ze Žáby stala před chvilkou, byl letící vrak. Prkna na palubě byla roztřískaná nebo chyběla, plachty dříve napnuté na křídlech se změnily v cáry volně plandající ve větru.

Zakryla si ústa rukou, aby nevykřikla, když se kolem lodi cosi prohnalo. Snad jen prapodivný mrak? Nebo… něco nadpřirozeného? Když opatrně, aniž by se opírala, nahlédla přes zábradlí, pod ní se v mlze nacházela skaliska a mezi nimi nekončící hladina jezera. Vlnky na ní se šířily od jednoho bodu – mohl to být starý kmen stromu, ale také cokoliv jiného. Představivost jí jela na plné obrátky.

„Co by na takové dobrodružství řekl strýček?“ Tentokrát to řekla nahlas. Zkusmo…

Ticho, kvílení větru, šumění vody dole. LUP!

Ocelová Žába ve své záplatované původní kráse se octla kousek od doků, ze kterých vyplula. Z jedné z vyhlídkových plošin na Elenu někdo mával. Už když naváděla svou loď na přistání, slyšela známý chraplavý smích. „Tak co děvče? Prokoukla jsi kouzlo, které může takové dobrodružství ukrývat?“