Starší příspěvky

Alice běžela lesem a následovala druhé drobné děvčátko. Sára měla rozpuštěné vlásky a v nich věneček z květin. Vypadala jako andílek. Alice připomínala spíše malého partyzána – už zase si stihla roztrhnout kalhoty, tričko i obličej měla umazané od borůvek, tedy válečných barev. Pobíhaly borůvčím, honily motýly, výskaly, jásaly. Najednou jako by Alice spatřila něco mezi borůvčím. Něco, co tam nepatřilo. Co tam nikdy nemělo být. Tvář?

Celý týden Alice procházela město křížem krážem a snažila se zjistit něco o tom, kam mohla Terezka zmizet. Dokonce i policie jí vyšla vstříc a oficiálně ji zapojila do pátrání. Což jí pomáhalo u lidí, kteří by se na ni jinak dívali nedůvěřivě a nic by jí neřekli.

Ne, že by se jim divila. Když se ráno podívala do zrcadla, díval se na ni obličej ztrhané ženy s vaky pod očima a vystouplými vráskami.

"Opakuju vám to znovu," pronesla klidným hlasem a mávala policistovi před obličejem průkazkou do knihovny, která žel bohu již před měsícem propadla. Byla to jediná identifikace, kterou v téhle bundě vyštrachala. Fotka na ní byla notně zašlá a hlavně byla tak, no, nepočítaně, barvení vlasů stará. "Já opravdu jsem Alice Schillerová! Před hodinou mi volali, že mám přijet na místo činu a prošetřit to tu."

Proud vody jí stékal po holých zádech a ona si v hlavě přehrávala všechny důkazy, které se jí doposud podařilo odhalit. Chtěla sice alespoň na okamžik na svou práci zapomenout, ale nešlo to. Důkazů, které měla, nebylo bohužel mnoho, a tak si některé věci bylo třeba vydedukovat. Například zápisník s podivnými zápisky. Jakýmisi kódy, kterým ani nejzkušenější šifrovači od police nepřišli na kloub.

Únorové počasí se zbláznilo, pomyslela si Alice kysele, když vycházela z kadeřnictví. Po pár týdnech života s polodlouhými blond vlasy potřebovala změnu, a tak si nechala zastřihnout konečky a udělat červené ombré, to si vždycky přála zkusit. Bezprostředně jí to takhle ve středu zlepšilo náladu, v práci toho poslední dobou měla až nad hlavu a do toho musela řešit přípravy na oslavu matčiných šedesátin. Jen kdyby nebylo takhle hnusně! zanaříkala, vytáhla z kabelky deštník a doufala, že jí ho vítr ihned nezneškodní.

A poprvé prolita byla krev

Sklepením zablesklo světlo pochodně, když dopadla na podlahu, záhy zhasla a ozval se úder, pak druhý, následovaný výkřikem, jenž se vytratil do tmy. Kroky páru těžkých bot.
"Svíce smrti," ozval se nakřáplý hluboký hlas.

Alici probudil zvonící telefon. Rozespale se po něm natáhla, matně postřehla čas 05:20 a neochotně přijala příchozí hovor.

"Ehm... prosím?"

Odpověděl jí hluboký mužský hlas. "Alice? Tady Alex, omlouvám se, že volám tak brzy."

Alice zamžourala očima a chraplavě se optala: "Alex?"

Z telefonu se ozvalo uchechtnutí. "Rockfort. Volám z okrsku."

"Jo... jasné, promiň. Potřebuješ ještě nějaké info ke včerejšku, nebo co?"

"Říkám ti, že o nic nejde. Uklidni se." Angel Dawson mávl nad slovy své manželky rukou. „Kdybych s ní chtěl něco mít, už by se dávno stalo. Miluji tě. Čekáme spolu dítě. A musel bych být blázen, kdybych tohle všechno chtěl měnit za něco jiného." Přešel k Vanesse a věnoval jí vroucný polibek, kterým ve vteřině zahnal všechny její myšlenky ohledně Sophie, vlastní sestry, která velice okatě svému švagrovi nadbíhala.

Že ten den nebude normální, tušila Alice již od probuzení. Nejen, že se jí nechtělo vstávat z postele. Při pohledu na povlak polštáře navíc zjistila, že její nová barva byla vadná a místo aby zůstala ve vlasech, zbarvila povlečení i polštář do černa.

Alice si právě nalévala třetí hrnek kafe, když jí zazvonil telefon. Pomalým pohybem odložila krabici s mlékem, povzdechla si, a líným krokem vyrazila přes kancelář ulovit mobil. Nespěchala. Její klienti – pokud se vůbec nějací ozvali – byly poslední dobou akorát ženy, které po ní chtěly, aby jim špehovala záletné manžely, a občas nějaký ten blázen, který si chtěl povídat o mimozemšťanech nebo vládních pokusech na Měsíci. Po telefonu se proto nijak nevrhala, protože od toho moc nečekala.