Starší příspěvky

Alice stála ve své kanceláři a se soustředěným výrazem zírala na prázdnou bílou tabuli. Na stole opodál ležela hromádka čistých kousků papíru a několik fotek. Alice mlčky zvedla první z nich a přilepila ji do středu tabule. Byla to fotka Patricka, kterou našla na stránkách jeho firmy.

Všechno se zase a znovu vracelo k němu.

Hrabě stál pod mocným proudem sprchy. Studená voda ho bičovala svým ostrým přívalem ledových jehliček a vymývala z něj napětí a stres uplynulých dní. Jak rychle ty dny utekly a jak velmi mu změnily život!

Alice byla začtená do policejního spisu. Něco se jí stále nezdálo, něco chybělo. Jeden dílek, který by celý případ vyřešil. Vražedná zbraň nebyla nikde na místě činu k vidění.

Oběť byla uškrcena, dle otlačeniny na krku a kousků vláken se jednalo o lano. Pachatel musel být určitě precizní, neboť na místě krádeže bylo minimum důkazů. Žádné otisky, odstranění svědků bez použití zbraně či nože. Jenom pár věcí bylo neuklizených. Rozbité sklo a ztracená věc.

Alice se prudce rozeběhla. Odrazila se poprvé, podruhé, potřetí, skočila. Stihla to. Dveře tramvaje se za ní dozavřely a odkudsi zpředu zaslechla láteřícího řidiče: "To si nemůžete počkat na další?! Neznáte předpisy?! Víte vy...!"

Oslnila spolucestující zářivě zelenými kadeřemi a ignorovala výtky, které prolétaly tramvají směrem k její osobě. Něco ji nadmíru zaujalo.

A hodina posledního soudu se přiblížila

Alice se sesunula do klubíčka zády ke stěně a popadla se dlaněmi za hlavu. Ne, ne, ne, to přece nemůže být pravda! Co je to za hrůznou noční můru, chci se probudit, PROBUDIT! vzlykala a třásla se hrůzou. Bylo toho na ni moc a nevnímala okolí, takže neslyšela, když po schodech zazněly kroky a dovnitř vešli dva "policisté".

„Myslíš si, že bude ten projekt sedět? Je vše správně?“

„Pokud to prošlo doteď vše, tak i tohle musí určitě projít. Byli by blázní, kdyby tě v posledním kole vyhodili. Promarnili by velkou šanci. A minimálně já ti věřím,“ řekla Alice směr ke Káti při natahování se pro sklenici vína. Káťa miluje borůvkové víno, ale Alice si raději popije klasického levného vína.

Alice rozrušeně zabouchla dveře svého bytu, odhodila klíče kamsi do prostoru a zamířila přímo ke svému pracovnímu stolu. Odložila na něj svou tašku, ztěžka dosedla za stůl a z jeho nejsvrchnějšího šuplíku vytáhla nůž na dopisy. Hlavou se jí proháněla jedna nejistá myšlenka za druhou, když ze své tašky vylovila obálku se svým jménem. Obálku, kterou sotva před hodinou obdržela od Patrickova právníka. Na moment zaváhala, ale poté se přeci jen odhodlala ji otevřít. Z obálky vyklouzl jediný list papíru, hustě popsaného uspěchaným písmem. Opatrně jej vzala do rukou a započala číst.

Alici se třásly ruce, ve kterých držela zbraň. Opatrně uchopila kliku a otevřela dveře. Vstoupila do prázdné místnosti. Kateřina zde nebyla. Alice byla kompletně zmatená. Chtěla místnost prozkoumat, ale něco jí to překazilo. Tvrdá rána... Upadla na zem.

„Kde... kde... to jsem?“ vyhrkla Alice při probouzení typická slova, která většinou říká ten, kdo se probouzí na neznámém místě. Alicino probuzení bylo horší, než si představovala. Studená sprška z kbelíku plného vody. „Hele, kohopak tu máme. Alice Schillerová! Jaká zajímavá návštěva,“ promluvil k Alici známý hlas.

Průchod tentokrát vedl doprostřed pole. Kolem Alice a Vypravěče rostlo obilí, kam až oko dohlédlo. Alice netušila, jaký druh to je, ale byla si jistá, že by se stačilo zeptat Vypravěče a ten by bez váhání odpověděl.

„Proč jsi mě vzal zrovna sem?“ otočila se Alice k Vypravěči s rukama zapřenýma v bok. „Jestli ti to přijde vtipné, tak se pleteš.“

Alice stála pod proudem sprchy a jako po každém vyřešeném případu měla zavřené oči a vnímala, jak z ní s každou kapkou vody odchází napětí a vrací se její obvyklý klid. Pousmála se při pomyšlení, že se znovu setkala s hrabětem. A ještě za takových okolností!