2. kapitola – Irelan
Bolí mě hlava, je jako střep a kolem slyším hovor. Hlasy nepoznávám a to mě děsí, ale jeden je mi povědomý. Pomalu otevřu oči a koukám po místnosti. Ležím v posteli, u okna stojí tři křesla a jsou obsazena. V jednom sedí ten krásný kluk a baví se s ostatními. Chci si pokoj prohlédnout pořádně a tak se posadím. Jak tento pohyb provedu, tak k sobě přivedu jejich pozornost. Zbystřím smysly a čekám, co se bude dít. „Ahoj,“ usměje se na mě ten kluk. Takový krásný úsměv má, kdybych stála, tak se mi podlomí kolena. Nejistě se usměju a prohlížím si je. „Kde to jsem?“ To mě napadá? Tohle? To jsem nemohla říct něco lepšího?? „U mě doma,“ řekne ten kluk. „Jak ti je?“ zeptá se žena po jeho levici. „Bolí mě hlava,“...
1. kapitola – Nový začátek
Probudila jsem se. Stále mi bylo neuvěřitelně špatně, ale co se dalo dělat, věděla jsem, že už mi lépe nebude.Sluníčko hřeje, zimu odsouvá pryč a všude se všechno zelená. Já to vidím a myslím, že to není na dlouho. Před očima vidím tu krásu a chce se mi brečet, protože vím, že tu už dlouho nebudu. Můj život končí a já s tím nemohu nic udělat. Jen si užívám ten zbývající čas, ale ani to se mi už nedaří. Mám jen den a je konec. Žiju a v mých žilách koluje krev smíšená s jedem, který mě zabíjí, aniž bych věděla, jak se mi tam dostal. Možná to bylo tehdy, když jsem byla u otcovy přítelkyně a jedla to divné jídlo, možná jindy. Nevím. To, co vím, je, že umřu. Nejhorší na tom je, že lidi kolem se mě štítí a nechtějí se mnou mít nic společného. Se mnou, Ester...
1. kapitola
In Persona Když jsem psala tuhle kapitolu, tušila jsem, že nebude patřit k mým nejlepším výtvorům, už proto, že jsem kvůli zápletce musela mnoho vysvětlování nechat do dalších kapitol. Krásné shrnutí, že 🙂 Ocitla jsem se na zvláštním místě, výstižnější by bylo: padala jsem zvláštním místem, i když ani to se nedalo říct s jistotou. Jasně jsem vnímala čas, který plynul, ale prostor se stával prázdným pojmem. A pak to náhle skončilo. Pod nohama jsem opět ucítila pevnou zem. Jako když Alenka padala králičí norou. Byla moje poslední myšlenka, než se mi podlomila kolena a já přistála na tvrdé zemi. „Kde to jsem,“ zašeptala jsem tiše a rozhlédla se kolem sebe. Pohled na zalesněné kopce v ranním úsvitu se mi zdál známý – uklidňující. „Kde to...
Prolog
Prolog. Chci jej věnovat Eillen, protože když jsem se jí ptala, jestli mám v povídce zemřít, nebo ne, dala mi naprosto bezkonkurenční odpověď: „Umři, když já, tak ty taky…“ Byl to úplně obyčejný den, obyčejné mraky na obyčejné obloze, obyčejné zvuky zvenčí a obyčejné paprsky slunce se dobývaly skrz závěs do mého pokoje. Žádná předzvěst něčeho zvláštního, jak tomu bývá v knihách… Nikde žádná hejna vran uprostřed jara, nikde žádná černá kočka, která by mi přeběhla přes cestu, proč také, vždyť bych ničemu z toho ani nevěnovala pozornost, možná bych si řekla: „Hele, vrány!“ a po pár krocích bych stejně zapomněla. V tu další chvíli to stejně nehrálo roli, šla jsem, jen jsem šla, trošku zamyšlená. Černé auto, které jelo naproti neskrývalo...
Osudová nuda Osudu
Vlastně se to ani nemělo stát… Kdyby nenastala malá zapeklitá situace, když měl Osud dlouhou chvíli a poprvé za celou dobu své existence se nudil. Osud pozoroval dění na všech možných i nemožných místech. Již jej začaly unavovat obrazy, které se mu pořád objevovaly v hlavě, a když je blokoval, tak tiše ale neodbytně klepaly, až je nakonec dovnitř pustil, a tak si zřídil obrovskou pracovnu na vrcholu hory Nekoniko někde ve světě Nekonečna. Sledoval tiše svýma očima miliony, ba miliardy obrazovek. Ovlivňoval nejen osudy lidí a jim podobným, ale také osudy zvířat, či věcí ve všech světech. A těch že bylo… Dnes se však Osud nudil k smrti. Nikdy tento pocit za ty miliardy let své existence nepoznal, a tak jej vyvedl z míry, že si jej nechal vysvětlit od...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
