1. kapitola – Nový začátek

Probudila jsem se. Stále mi bylo neuvěřitelně špatně, ale co se dalo dělat, věděla jsem, že už mi lépe nebude.

Sluníčko hřeje, zimu odsouvá pryč a všude se všechno zelená. Já to vidím a myslím, že to není na dlouho. Před očima vidím tu krásu a chce se mi brečet, protože vím, že tu už dlouho nebudu. Můj život končí a já s tím nemohu nic udělat. Jen si užívám ten zbývající čas, ale ani to se mi už nedaří.

Mám jen den a je konec.

Žiju a v mých žilách koluje krev smíšená s jedem, který mě zabíjí, aniž bych věděla, jak se mi tam dostal. Možná to bylo tehdy, když jsem byla u otcovy přítelkyně a jedla to divné jídlo, možná jindy. Nevím. To, co vím, je, že umřu. Nejhorší na tom je, že lidi kolem se mě štítí a nechtějí se mnou mít nic společného. Se mnou, Ester Sandersovou. Vždycky jsem byla oblíbená a teď tu se mnou nikdo nechci nic mít. To jsem ale dopadla. Je mi z nich na nic.

NE! Takhle nemysli. Život máš ráda, tak si ho užij. Jenže jak? Nic mě teď nebaví, tak co mám dělat? Jsem s rozumem v koncích. Skoro se mi chce brečet, vždyť je to tak nespravedlivé. Je mi špatně, celá se potím a v krku mi vyschlo.

Myslím, že můj čas je u konce. Rozlučte se s 17tiletou blondýnkou, která žila marný život a zaplatila za to. Ale, co se to děje? Zle je mi pořád, vlastně stále hůř, ale kolem je najednou tolik světla, až mi to bere dech. Asi už umírám. Chce se mi zvracet, ale už nejsem doma, teď ležím na zemi, kolem zelená tráva, fouká vítr a voní kvítí. Dostala jsem se do ráje? Počkat, kdo to tam stojí, je to snad anděl? Takového kluka jsem ještě v životě neviděla. Jde ke mně a kleká si.

„Neboj se,“ říká mi, moc ho nevnímám, myslím, že co nevidět omdlím, „my ti pomůžeme.“

A to je to poslední, co od něj slyším, omdlím a nic nevnímám.