2. kapitola – Irelan

Bolí mě hlava, je jako střep a kolem slyším hovor. Hlasy nepoznávám a to mě děsí, ale jeden je mi povědomý. Pomalu otevřu oči a koukám po místnosti. Ležím v posteli, u okna stojí tři křesla a jsou obsazena. V jednom sedí ten krásný kluk a baví se s ostatními. Chci si pokoj prohlédnout pořádně a tak se posadím. Jak tento pohyb provedu, tak k sobě přivedu jejich pozornost. Zbystřím smysly a čekám, co se bude dít.

„Ahoj,“ usměje se na mě ten kluk. Takový krásný úsměv má, kdybych stála, tak se mi podlomí kolena. Nejistě se usměju a prohlížím si je.

„Kde to jsem?“ To mě napadá? Tohle? To jsem nemohla říct něco lepšího??

„U mě doma,“ řekne ten kluk.

„Jak ti je?“ zeptá se žena po jeho levici.

„Bolí mě hlava,“ přiznám. „To asi znamená, že stále žiju?“

„Ano,“ usměje se ona žena, „našel tě Irelan, když byl na lovu. Bylo ti moc zle, otrava, ještě že u nás na tohle máme lék v každé vesnici. Jen díky tomu žiješ. Vyléčili jsme tě.“

„Ale doma mi řekli, že mi není pomoci,“ je mi to divné. Něco tu nehraje.

„Kde doma? Odkud jsi?“ zeptá se mě příkře muž, jež sedí vedle ženy. „Kdo jsi a jak ses sem dostala?“

„Jsem z Anglie… nevím, jak jsem se sem dostala… cítila jsem, že umírám a najednou… ocitla jsem se tady na louce,“ povídám pomalu a s odmlkami, protože musím vzpomínat. „A jmenuji se Ester.“

Sleduji je, jak se dívají na sebe.

„Děje se něco?“ zamračím se, vůbec je nechápu: „A kdo vlastně jste? Kromě Irelana neznám žádné jiné jméno,“ snažím se být milá, ale asi mi to moc nejde.

Ta žena, docela sympatická mi je, vypadá podobně jako Irelan. S tím mužem vytváří přímo ideální pár, toho si všimnu, i když je nezkoumám. A andělský kluk Irelan, vlastně není ani žádný anděl, ale vypadá tak, zkrátka má nádhernou tvář, na které mě nejvíc fascinují jeho hluboké a modré oči, které vypadají jako lesní studánky, které jsem viděla jen v pohádkách. Korunou toho všeho jsou jeho perfektní blond vlasy, které září jako zlato na slunci. Opět se zaměřím na tu ženu po tom vteřinovém záseku a čekám, co se mi chystá říct.