Osudová nuda Osudu

Vlastně se to ani nemělo stát… Kdyby nenastala malá zapeklitá situace, když měl Osud dlouhou chvíli a poprvé za celou dobu své existence se nudil.

Osud pozoroval dění na všech možných i nemožných místech. Již jej začaly unavovat obrazy, které se mu pořád objevovaly v hlavě, a když je blokoval, tak tiše ale neodbytně klepaly, až je nakonec dovnitř pustil, a tak si zřídil obrovskou pracovnu na vrcholu hory Nekoniko někde ve světě Nekonečna.

Sledoval tiše svýma očima miliony, ba miliardy obrazovek. Ovlivňoval nejen osudy lidí a jim podobným, ale také osudy zvířat, či věcí ve všech světech. A těch že bylo…

Dnes se však Osud nudil k smrti.

Nikdy tento pocit za ty miliardy let své existence nepoznal, a tak jej vyvedl z míry, že si jej nechal vysvětlit od svého věrného sluhy Galina. A poté počal uvažovat, proč se vlastně nudí, když má moc ničení a tvorby a počal být škodolibý…

„Vždyť já přece držím v rukou osud všech a všeho. Milióny světů a miliardy osudů, které můžu měnit podle své libosti, protože já jsem Osud. Na mě nikdo nemá… Když se rozhodnu, že někdo zemře, tak stačí zavolat Smrti a poslat ji, aby toho dotyčného či dotyčnou vzala do Světa Mrtvých…,“ uvažoval nahlas a pokračoval, „…vlastně ani sluhu si nemusím držet, vždyť si můžu udělat vše podle své libosti… Co kdybych…?“ A zde nastala ta zapeklitá situace… Pomalu zavřel oči, soustředil se a….

Polnia cválala na svém věrném koni jménem Silnu zasněženým lesem. Stále ji pronásledují či ne? Měla strach se i jen na zlomek vteřiny otočit, aby neztratila koncentraci a mohla v případě nejvyšší nouze použít své kouzelné síly. Avšak, co čert nechtěl…

Siln najednou prudce uskočil a začal poskakovat v nějakém rytmu. Polnia rychle shlédla a uviděla na zemi několik set pohybujících se paží bez těla….

„Ach ne,“ zděšeně vykřikla a hlasitě a rozrušeně zašeptala kouzelná slova: „Sien lailem!“

Cítila, jak se jí i Silna zmocnil přesun a již se těšila, že bude zpět doma a v bezpečí… Dostane sice vynadáno za to, že použila svou moc, i když jí ještě nebylo 113 let, ale toto ji netrápilo.

Avšak… Něco nebylo s přesunem v pořádku. Trval nějak dlouho a měla při něm divný pocit.

Prokislana, co se to děje? A najednou… Mýtina, malý domeček, stromy.

„Ale to přece není Darn,“ vykřikl Siln a ještě hlasitěji dodal: „Kam jsi nás to, prokislana, přenesla?!“ „Nevím,“ hlesla Polnia a rychle dodala: „Možná, že jsem minula o pár kilometrů místo přistání… Přesun byl nějak divný.“ Vzhlédla, protože měla pocit, že i čas je nějaký divný. Když začal přesun, tak bylo osmnáct hodin a teprve před chvílí vyšla první čtyři slunce ze třinácti. Ale… Na obloze bylo jen jedno slunce a navíc žluté barvy, to mělo vyjít až po dalších pěti hodinách… Polnia se zděšeně posadila: „Silne, my jsme v jiném světě…!“
Poslední dvě slova vykřikl Siln společně s ní. Začala panikařit. Přesuny mezi světy zvládá přece jen její matka a…a…Osud? Matka by toto nikdy neudělala, takže ji přesunul Osud? To přece nesmí, i když tuto moc má… Nikdy ji tedy nepoužil, ani za ty miliardy let, kdy existuje…

Siln poslouchal její myšlenky a zareagoval: „Možná, že má Osud nějaký důvod, když nás přenesl sem… Třeba zde máme splnit nějaký úkol… Možná, že jsme Vyvolení…“
„Vyvolení? Ti přece existují jen v lidských bájích v jiných světech. Elfové Vyvolení nikdy nebyli, nejsou a…a…a že bychom opravdu byli Vyvolení…? Žádné jiné vysvětlení mě asi opravdu nenapadá. Pojď, podíváme se do toho domku, jestli tam nebude někdo, kdo by nám pomohl…“

Milon tiše ležel v trávě na mýtině před malým domkem svého bratra Billa. Pozorně sledoval stromy a nevědomky hladil bratrova koně Terna. Jaké by to bylo, kdyby zůstal ve městě a nejel na přání doktora ke svému bratrovi do hor? Těžko říci… Asi by stále toužil po přírodě, jízdě na koni a snil by o „elfím“ životě.

O elfech toho věděl opravdu hodně. Přečetl snad všechny knihy, které na toto téma byly kdy napsány, a dokonce se pokusil napsat i vlastní. Ale poté si uvědomil, že by vlastně použil pouze informace, které pracně shromáždil někdo jiný… a tak se rozhodl napsat svůj vlastní příběh.

Měl být o tom, co sám zažije, ale jeho zážitky zatím moc barvité nebyly… Asi by spíše lidi takovou knihou nudil. Náhle došel ke spontánnímu rozhodnutí: „Žádná kniha nebude a basta! O čem bych asi tak psal? O tom, jak je strašné pořád být doma, nemoct ven mezi jiné lidi a jíst prášky….? Nebo o tom, co zažívám tady? Je to zajímavé, ale lidé by to asi nečetli.“
Tern souhlasně zařehtal. Milon se rozezlil: „Tak vidíš, i ty uznáváš, že nemám talent…! Přál bych si být elfem v nějakém jiném světě než je ten náš… Nebyly by žádné problémy, jako mám tady, jezdil bych na tobě jako zkušený jezdec a bratr by měl od mé osoby pokoj!“
V tu chvíli ucítil zvláštní pocit. Vše se mu najednou před očima rozostřilo a měl pocit, že se někam přesouvá bez vlastního zapříčinění. Rychle zavřel oči, a když je otevřel…

Ležel společně s Ternem v temném lese na mechu a zahlédl, jak něco co vypadá jako ruka bez těla mizí pod zemí. Zděšeně vyskočil a vykřikl: „Kde to jsme?“ „Nevím,“ ozval se hluboký baryton za ním. Otočil se, ale stál za ním jen Tern, který vypadal velmi překvapeně…

„Já mluvím, já mluvím, já mluvím,“ začal Tern vesele vykřikovat a dodal: „A za to vděčím tobě… Jupí, tolik jsem si přál mluvit a říct ti, co si myslím…“ Milon přemohl výkřik a po chvíli řekl: „Ty mluvíš?? Takže asi opravdu nejsme na Zemi… Ale kde jsme?“

Osud se škodolibě zasmál a svým osudovým hlasem tiše poznamenal: „Chtěl jsi být ve světě elfů, jsi tam…

Chtěla jsi být v bezpečí před Syardonem, jsi v bezpečí…

Rovnováha duší zůstala zachována.Uvidíme, jak si poradíte s tím ostatním…“