Příběh nesmrtelnosti – 6. kapitola – Kdopak to mluví?
Když mi ten večer Eltariel ukázala, kde budu bydlet, netoužila jsem po ničem jiném, než být chvíli sama. Nějak toho na mě bylo moc. No uznejte, mě, člověka, který na sobě neměl sukni od doby, kdy se naučil dupat nožkou, schovávat se pod křeslem a křičet „Ne, já neci, neci!“, nutí nosit dokonce šaty a ještě po něm chtějí, aby jezdil na koni. Jo a jen tak mimochodem má ještě zachránit svět. Divíte se, že mě to všecko trochu zmohlo? Z roztržených zelených šatů, které jsem dala Jaině, aby je opravila, jsem se převlékla do trochu pohodlnější bílé halenky a zelené sukně, hnědý korzet jsem nechala s nedůvěrou ležet na posteli, kde jsem ho našla, protože… korzet? He? Povalovala jsem se na posteli, chroupala nějaké podivné sušenky, které mi kdosi...
Hrozba z vesmíru – 3. Obavy
Nyní tedy Mike procitl. Ale to už se na vedlejší posteli začal probouzet i Pete, a Mika opět napadlo, že za to vše může on a jeho bláznivé nápady. Chvilku s pobavením pozoroval, jak se Pete probouzí, a s napětím čekal na jeho reakci, když procitne úplně a zjistí, kde je. Pak si ovšem uvědomil, že situace vůbec humorná není. Vždyť jsou někde, neví kde, neví proč, dokonce ani neví, kdo je unesl. Vybavoval si pouze tvář robota, ale nikoho jiného. Vědomí, že jejich únosci jsou nějací divní, nic neznamenalo, když ani nevěděl, proč mu to tak připadá. Z úvah ho přerušil Pete, který zatím stihl zjistit, že jejich noční dobrodružství nebyl jen zlý sen a v rozčilení vyskočil z postele a začal zběsile pobíhat napříč místností. Sem a tam, tam a sem. Mike se tomu musel začít...
Království Araxie – II. Netykovo poprava
Když se konečně probral, zjistil, že je v malej místnosti. Před ním stály tmavý dubový dveře a nemusel ani brát za kliku, aby uhodl, že jsou zamčený. Hlavu měl opuchlou a pod okem se mu rýsoval pěknej monokl. Rozhlížel se po tmavých zdech. Byly holé. Žádné okno. Potichu mručel a nadával a přemýšlel, kde to vlastně je. Státní věznice to nebyly. Vysvětlení dostal od nadělanýho pacholka, kterej se najednou vřítil dovnitř. „Asi se ptáš, kde jseš, co?-ty blázne. Nebude se ti to líbit. Venku čeká tak padesát kamarádů. Tak hybaj! Už na tebe čekaj.“ A uštědřil mu pořádnej kopanec. Stačilo dalších pár a byl na nevelkym dvorku. Tam stáli hlava na hlavě menší chlapi v ušpiněnejch košilích, podobný tomu hromotlukovi, co stál za ním. Jeden z nich, zjevně ten...
Jiskra slunce – 9.kapitola – Největší střet
Chvěla se a bojovala o každý krok. Věděla, že ještě nesmí využít vnitřní sílu, musí ji šetřit. Bojující ji nechávali bez povšimnutí. Byla to přece jen poslední agónie dobíjené zvěře, tak proč se starat o jednu blechu navíc? Připadalo jí nekonečně dlouho, než stanula Nesvětlu tváří v tvář. Najedení a napití běsi za jeho zády usínali a ona tak měla klid na vyřízení účtů s jejich pánem. Nesvětlo si ji pohrdavě změřilo. „Běž pryč, uteč, dokud můžeš. S troskami se nechci zahazovat.“ Pohlédla dolů. Muži byli rozdrobeni v malých skupinkách, ale zahlédla Erlise i Khola. Ještě žili. Ještě mají šanci. Ne jako ti, kteří už Nesvětlu za oběť padli. „Zabil jsi Degrika a Velvrika. Chci je pomstít.“ „O uctívaném Leorkovi ani slovo, že? Nebo jste ho...
Hrozba z vesmíru – 2. Vzpomínky
Pete a Mike, nerozlučná dvojice už od školních let. Vždy spolu seděli v lavici, opisovali od sebe úkoly, prožívali spolu první dětské lásky, poznávali pravý smysl slova přátelství. Nikdy se nenudili, vždy si nějakou zábavu našli, nemohli chybět u žádné lumpárny – a že jich rozhodně nebylo málo, jako by snad na ně měli patent. Však od nich čerpali inspirace snad všichni rebelové na škole. Byli mezi nimi velmi oblíbení. Když se Pete hlásil na Technicko-fyzikální odbornou školu, Mike ani na chvilinku nepochyboval, kam jít. A o čtyři roky později, když Mike toužil po tom, jít studovat na Vesmírný Institut, Pete ho v tom rozhodně nenechal samotného. Patřili k sobě jako siamská dvojčata a každému bylo naprosto jasné, že když někde vidí jednoho z nich, tak ten...
I. Netyka a ptáci
Rudavé slunce znovu vyšlo nad Araxií. Ozářilo její pahorky a doliny a vyslalo paprsky do otevřených oken. Probudilo ptačí zpěv i lidské hlasy. Jedním z probuzených byl i Netyka. Dospával ještě noc, když tu ucítil na nose první světlo nastávajícího dne. Koutky mu zacukaly a on otevřel oči. „Už je tu zas, ta dotěrná vlezota, ani vyspat člověka nenechá.“ V mžiku byl na nohou, připrásknul okenice a znovu padl do postele. „Proklaté slunce,“ pomyslel si „proč není celej den tma?“ Ale stále nebyl spokojenej. Poslední dobou nebyl nikdy spokojenej. „Pitomý slepice!“ Vykřiknul. „To kvokaj schválně?! Ať zmlknou!“ A zavrtal hlavu pod polštář. Ale ani ten ho neochránil před veselým probuzením kohouta. V hlavě mu...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
