Jak na narkomana IV.
Myslela jsem, že jedna dlouhá noc stačí na vystřízlivění, ale velmi jsem se mýlila. Dveře se rozrazily s děsivou dělovou ranou, až jsem nadskočila a dovnitř se vyvalilo napřed břicho a pak zbytek otcova těla. Ani mě nepozdravil. Jen si cosi mručel pod vousy a zasedl k snídani, kterou jsem mu připravila. Jako každé rána. Už mě to neudivovalo, přesto jsem si doposud nezvykla na ten pohled, kdy se nemůže vidličkou trefit do pusy. Jídlo mu opadávalo zpátky na talíř a na ubrus, který budu muset zase vyprat a po tváři měl rozmazanou paštiku. Opravdu nechutné. A to mlaskání, které vydával spolu s občasným krkáním a jinými zvuky, kterými jeho tělo dávalo najevo svoji přítomnost, bylo snad až nesnesitelné. Se zatnutými pěstmi jsem šla do kuchyně a po stěně jsem zády sjela...
Jak na narkomana III.
Vešla jsem do svého pokoje. Připadalo mi, jako bych ho neviděla věky. Tedy – spíš to asi bylo tím, že jsem si přesně tohle přála. Zmizet odsud byl můj sen už od dětství. Zdálo se mi, jako by se ty stěny přibližovaly a pod postelí jsem měla jakýsi hmyz, který vyletěl vždycky ráno a večer. Nikdy jindy. Tedy ano, ale ne v tak velkém množství. Stejně tak jsem ráno a večer měla největší tiky, takže se mi opravdu špatně usínalo a fakt, že otec zase zašel tak daleko, mi s usínáním také moc nepomáhal. Celou noc jsem se převalovala zprava doleva. Zdálo se mi o těch hadech, které tak dobře znám. Pokaždé vylezli odnikud, a přesto jich tu bylo tolik. Obmotávali se mi kolem kotníků a já nemohla utéct a jen jsem stála na místě a zírala na to šílenství kolem. Viděla jsem...
Jak na narkomana II.
Seděla jsem na naší lavičce, naproti Míše. Vzhledem k tomu, ve které čtvrti jsme se nacházely, lavička vypadala trochu jako pár párátek, která jediná zbyla z tlusté vařečky, takže jsem se trochu obávala, že pod námi dřevo praskne. Jediné však, co se stalo, bylo pár zaražených třísek pod kůží, protože jsem si sedla do tureckého sedu. Mohlo být tak jedenáct, půl dvanácté v noci. Tma se stále více snášela a snášela na střechy všech domů kolem, div že je neprolomila a jediné co osvětlovalo malý zničený parčík s pískovištěm a lavečkou, byl pytel hvězd na nebi a poblikávající pouliční lampa, kolem které se shlukovali komáři a hromadně si k ní přiškvařovali nožičky. Bavily jsme se na naše tradiční oblíbené téma: povídky. S Míšou jsem se znala vlastně od první třídy a už...
Jak na narkomana – I.
Seděla jsem na lavičce vedle mámy. To bylo před sedmi lety. Připadalo mi to skvělé – rodinný výlet – ale mamce asi nebylo dobře. Netrpělivě cvakala propiskou a nohama houpala, div že nespadla. Rozhlížela jsem se místností a hledala jsem původ její netrpělivosti, ale obyčejná nemocniční chodba mi nepřipadala ničím zvláštní. Otevřely se dveře a bílý pán s malým úzkým knírkem naznačil mámě, že ho má následovat, ale když jsem chtěla jít za ní, zastavil mě ostrým gestem a oba se ke mně otočili zády. Dveře ještě nestačily ani prásknout, když jsem na ně prvně přilepila ucho. Taky aby ne, vždyť mám právo to vědět. Hlasy byly jiné, než jaké jsem předpokládala, že budou. Moje vyšetření bylo sice divné, přesto jsem očekávala obvyklé plačtivé a smutné hlasy, ale...
6. kapitola
Oheň v krbu pomalu dohasínal. Od chvíle, kdy jsem jej nakrmila posledním kouskem roztrhaného papíru, uplynul již drahný čas. Seděla jsem a pozorovala odcházející vzpomínky. Písmo, které mi bylo tak blízké, vzal oheň stejně rychle, jako mi osud vzal štěstí. Všechny ty dopisy, psané na poslední chvíli, když musel rychle odejít, ty vzkazy plné růžových slov, byly pryč. Seděla jsem na pohovce, opět bílá, jako upír. Pod očima stejné fialové kruhy, jako by se tento týden nic nestalo. Ale moje duše byla slepená. Objevily se praskliny, ale Kasovo lepidlo drželo pevně. Cítila jsem jeho objetí, i když tu nebyl. Možná o tom právě mluvil, než umřel. To, že mě nikdy neopustí. A proto moje přísaha platí, než umřu v čas, který mi byl vybrán. Tehdy jsem to nechápala. Ale dnes,...
5. kapitola
V pátek, týden po našem setkání, jsme poprvé spali odděleně poté, co začal táta ráno zase rozhrnovat záclony. Ale já už neležela shrbená a neobjímala jsem si svá kolena, abych zmenšila tu bolestnou díru na hrudníku, jejíž okraje pálily jako pepřový sprej v očích. Už jsem nescházela apaticky schody, ale sbíhala jsem je, abych byla venku co nejdříve. Jedla jsem celé snídaně a smála jsem se na celou rodinu, která z toho byla značně v rozpacích. Asi si mysleli, že jsem začala brát drogy. Do koupelny jsem si chodila čistit zuby, bez svých upířích sklonů. Jizvy se mi hojily, stejně jako se hojily mé jizvy na duši, které jsem nastřádala během let samoty. Už jsem se necítila jako lego, které malé děcko rozházelo po pokoji. Už jsem byla postavený jeřáb z lega a jistá...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
