Rubrika
*
Pokojem čpěl zápach krve.
Podívala se na své dlaně. Pozdvihla je k očím a sledovala krev temně rudou jak divoké růže.
Pomalu se srážela.
Byl to jediný důkaz o jejím činu v oné místnosti.
Připálila si cigaretu a prkenně přešla k umyvadlu.
Voda mísící se s její vinou zrůžověla.
Všechno smyla.
Do poslední kapky.
*
Meverick společně s ostatními seděl v aule školy. Aula měla dokonale čtvercový tvar,
ale nebyla v ní žádná okna. Zdrojem světla byl obří skleněný lustr uprostřed. Lavice byly seřazeny ve dvou řadách tak, aby opisovaly obvod místnosti, jen u jedné stěny byl stupínek a velký stůl, za nímž stálo křeslo. Přes stupínek se sem taktéž přicházelo, protože dveře byly na každé straně na jeho konci.
Meriditte šla rychlým krokem chodbou a její dlouhé kaštanové vlasy za ní vlály. Byla velice rozohněná a chtěla si na tu děvečku posvítit. Ale vypadala spíš na to, že jde někomu zakroutit krkem.
Sto let poté, co se planeta zchladila natolik, že ji pokryl jen čirý led a žít se dalo jen v podzemí, se kontinenty daly znovu do pohybu. Tuto dobu, dobu kdy se kontinenty přesunovaly velkou rychlostí, pamatují pouze staré zaprášené spisy v knihovnách některých kmenů. Spisy se různí, nejenom svým jazykem či písmem, kterým jsou psány, ale také i tím, jak samotné změny popisují. Jedno však mají společné a to zápis úplně na konci, kterému však nikdo nerozumí. Ani dnes se nepodařilo rozluštit, co ona věta ve skutečnosti skrývá, a ten, kdo údajně přišel na to, jaký je jeho význam, bohužel zmizel dříve, než mohl své poselství předat dále.
Mluvily jsme o vrahovi pořád dokola a nemohly jsme přestat. Pokoušely jsme se na něj nemyslet, vymazat ho z paměti. Jenže pak se o něm některá z nás zase zmínila a už se hovor točil kolem něj.
„Hodláš ho poslouchat?“
„Vypadám snad jako poslušný typ?“
Všechno bylo naprosto příšerné. NE, ještě hůř. Bylo to růžově šokující. Sledovala jsem Míšin neustále klesající úsměv, když do sálu stále ne a ne vstoupit kluk ve žluté košili. A věděla jsem, že jak mi vyprchá nikotin z těla, budu i já nucena hledat nějakého vyčnívajícího kluka svojí stupidní myslí, která se bohužel probudí.
Mé krvavě rudé podpatky hravě pleskaly o mokrou dlažbu, ale jejich staccato jsem slyšela jen mlhavě přes šumění deště, který se líně začal snášet z černého nebe, které sice ladilo k těm dokonalým černo červeným šatům, jež mi vály kolem kotníků, ale pláč mraků mi fatálně ničil účes.
Pomalu jsem otevírala dveře, které hvízdaly jako pták s poraněným křídlem. Velice mne zajímalo, co se stane. Vždycky se totiž něco stalo, když jsem se vracela domů. Budou po zemi všude rozházené jahodové knedlíky jako ve středu, či opět špinavý porcelán? Bude po domě pobíhat maminka se Savem ve vlasech, když se jen snažila vyčistit tátovi klávesnici?
Vyběhla jsem z domu a neobtěžovala jsem se ani zavřít branku. Teď to všichni uslyší, jen ať. Stejně každý musí tušit, co se u nás děje. A určitě dávno chápou, že sanitka, která přijíždí minimálně jednou do měsíce, k nám nezavítává jen kvůli náhodám. Všichni někde uvnitř vědí, že nemáme problém s krevními destičkami. Že to jsou všechno prachobyčejné modřiny.