Z Malfoy Manor

Myslela jsem, že jedna dlouhá noc stačí na vystřízlivění, ale velmi jsem se mýlila. Dveře se rozrazily s děsivou dělovou ranou, až jsem nadskočila a dovnitř se vyvalilo napřed břicho a pak zbytek otcova těla.

Vešla jsem do svého pokoje. Připadalo mi, jako bych ho neviděla věky. Tedy – spíš to asi bylo tím, že jsem si přesně tohle přála. Zmizet odsud byl můj sen už od dětství.
Zdálo se mi, jako by se ty stěny přibližovaly a pod postelí jsem měla jakýsi hmyz, který vyletěl vždycky ráno a večer. Nikdy jindy. Tedy ano, ale ne v tak velkém množství. Stejně tak jsem ráno a večer měla největší tiky, takže se mi opravdu špatně usínalo a fakt, že otec zase zašel tak daleko, mi s usínáním také moc nepomáhal.

Seděla jsem na naší lavičce, naproti Míše. Vzhledem k tomu, ve které čtvrti jsme se nacházely, lavička vypadala trochu jako pár párátek, která jediná zbyla z tlusté vařečky, takže jsem se trochu obávala, že pod námi dřevo praskne. Jediné však, co se stalo, bylo pár zaražených třísek pod kůží, protože jsem si sedla do tureckého sedu.

Seděla jsem na lavičce vedle mámy. To bylo před sedmi lety. Připadalo mi to skvělé – rodinný výlet – ale mamce asi nebylo dobře. Netrpělivě cvakala propiskou a nohama houpala, div že nespadla. Rozhlížela jsem se místností a hledala jsem původ její netrpělivosti, ale obyčejná nemocniční chodba mi nepřipadala ničím zvláštní.

Oheň v krbu pomalu dohasínal. Od chvíle, kdy jsem jej nakrmila posledním kouskem roztrhaného papíru, uplynul již drahný čas.

V pátek, týden po našem setkání, jsme poprvé spali odděleně poté, co začal táta ráno zase rozhrnovat záclony. Ale já už neležela shrbená a neobjímala jsem si svá kolena, abych zmenšila tu bolestnou díru na hrudníku, jejíž okraje pálily jako pepřový sprej v očích. Už jsem nescházela apaticky schody, ale sbíhala jsem je, abych byla venku co nejdříve. Jedla jsem celé snídaně a smála jsem se na celou rodinu, která z toho byla značně v rozpacích. Asi si mysleli, že jsem začala brát drogy. Do koupelny jsem si chodila čistit zuby, bez svých upířích sklonů. Jizvy se mi hojily, stejně jako se hojily mé jizvy na duši, které jsem nastřádala během let samoty. Už jsem se necítila jako lego, které malé děcko rozházelo po pokoji. Už jsem byla postavený jeřáb z lega a jistá osůbka jednotlivé kousky slepovala sekundovým lepidlem. Cítila jsem se... celá. Byla jsem pevná a moje mysl byla jednotná. Chtěla totiž vždy jen jednu věc. Být s ním.

„Co to bylo?“ ptala jsem se udýchaně, když se naše tváře rozdělily z jedné na dvě. Můj dech byl přerývaný a jeho taky – dýchali jsme si navzájem do obličeje, jak jsme byli blízko.
„To byl polibek, copak jsi nikdy..?“

Moje idey byly krásné. Dostanu dobrou známku, potěším tatínka, potěším upíra v hloubi mé duše. Všichni budou potěšení a já na sebe budu moct bejt hrdá, že jsem přežila školní rok. Celá rodina by se sešla a jako každý rok by mě chválili, nad dortem, vysvědčením a nad obálkami, skrývajícími modré bankovky, které jsem nežádala. Nic jsem od své rodiny už nečekala, ale když se mi něco opravdu povedlo, upír neměl žízeň a necítil se sám natolik, aby si musel jít hrát sám se sebou. I když to zní úchylně. Všichni bychom byli spokojení. Rodiče by mě poplácali po zádech a pochválili by mě.. kéž by.

Všechno se odvíjelo rychle. Každé ráno jsem vstala a každou noc jsem se snažila usnout. Často se mi to ale podařilo až druhý den, takže fialové kruhy zesilovaly a zesilovaly. Každou minutou jsem přemýšlela, jestli budu mít jednou obličej celý fialový. Opravdu jsem se asi stávala upírem, ta myšlenka mi utkvěla v hlavě. Znělo by to skvěle: Kateřina, krvelačná upírka. Střezte se!

Vždycky jsem měla nač se upínat. Nadšení pro studium a práci mne drželo vždy nad vodou.
Ale... něco se změnilo.
Mám krásný život. Nikdo mi neubližuje, nikdo v rodině nepije a ani se nerozvádí. Ve škole to jde i bez přátel.
Něco je ale jinak.
To já jsem se změnila.